Jak se bydlí na Žižkově

Na virtuální návštěvu k nám domů jsem vás pozvala už před pár lety a tenkrát jsem poodhalila i realitu těchto časopisových focení v článku Behind Potěmkin.

Tentokrát k nám na návštěvu přišly holky z pražského žurnálu City-dog, tohle focení bylo mnohem příjemnější a i fotky od Anežky Svobodové mají atmosféru, která je mnohem víc blízko realitě našeho žižkovského bytu...

Několik věcí se od té doby u nás změnilo, tak schválně jestli odhalíte které!

Moje balkónová džungle je náš nejmenší pokoj bez kterého si naše doma nedokážu představit 

Celý článek z návštěvy u nás na Žižkově i se spoustou fotek najdete v rubrice Jak bydlí na City-dog.

Foto: Anežka Svobodová, City-dog

Moje džungle

Každé jaro už ani nevím kolik let zpátky začíná u nás doma tím, že sprchuji všechny svoje zelené krásky a u toho si s nima povídám a říkám jim, že další zima je pryč a teď už bude zase hodně světla a vypne topení...

A když jsem je tak všechny sprchovala, tak mě napadlo, že vám je všechny představím, protože jsou to osobnosti, které stojí za pozornost. Budu muset tedy trochu vytáhnout z paměti jejich příběhy, tak snad si na všechny vzpomenu, některé z nich mají za sebou opravdu lecos... tak si radši uvařte čaj, tohle bude dlouhej příspěvek!

Začnu touhle babičkou tlusticí, protože je to asi moje nejstarší kytka. Dostala jsem jí jako úplně malinkou v pidikvětináčku od svojí učitelky biologie na gymplu někdy na konci minulýho století a od tý doby pěkně povyrostla. Pravidelně jí zaštípávám a pak je mi líto ty řízky vyhodit, takže je to za ty léta už pořádná štafetovka a má po světě spousty potomků! 

Tyhle konkrétní tři miminka už se těší na čtvrteční Rostlinnou štafetu, tak doražte!

Šefleru mám od mámy, dlouho, hodně dlouho byla jen jako řízek ve sklenici. Nechci aby moc rostla, tak jí moc nezalévám a dává tak 10 cm za rok, tak si spočítejte, jak je stará ;-)

Ten pryšec vedle je poděděnej po kamarádce, co už ho nechtěla, bylo mi ho líto, tak jsem se ho ujala, je to můj rostlinej underdog. Moc slunce si u nás chudák neužije, připadá mi, že je pořád stejnej, ale možná už taky povyrost, jen jsem to nezaznamenala.

Tenhle převislej cissus neboli žumen mám z našeho univerzitního skleníku, kde jsme měli mnou neoblíbený předmět Interiérové květinářství, kdybych tenkrát tušila, že pokojové rostliny bude jednou můj denní chléb... tenkrát mi přišlo strašně zbytečný učit se rozeznávat 30 druhů palem, když je nemůžu použít do zahrady... 

A tady je pohromadě celá moje pileí famílie. Tam vzádu je matka pilea, kterou jsem dostala od Olívky asi před třema rokama a ta jí zase dostala jako úplné mimi v roce 2013. Strašně se mi tenkrát líbily ty její vtipný kulatý listy a až když jsem pátrala po tom, co to je vlastně za kytku jsem narazila na úžasný příběh téhle štafetové královny, jak jí říkám.

Na květinové poličce dělá parádu retro asparágus, ten přežije snad úplně všechno, spousta lidí ho nemá rádo kvůli připomínce socialistických kanceláří a zeleně ke karafiátům, ale já ho mám ráda. Taky tu mám jedno darované Chlorophytum - zelenec, ve skleničce s háčkovaným obalem, takovej plevel a mě teda moc neroste. A pak tu mám svícníky, ty na poličkách vyniknou úplně nejvíc a ten zbytek vám představím níže.

Tenhle starček je snad nejněžnější rostlina, co mám, korálky na šňůrce nebo kapky rosy... dostala jsem ho minulý rok od mého pana kaktusáře a už mu pár korálků přibylo, tak snad udělá časem pořádný korálkový závěs

Ropucha býval popelník z kterého jsem udělala květináč pro můj oblíbenej sukulent - Sedum 'Burito' a tenhle mexický cik cak kaktus jsem dostala minulý rok štafetou od jedné milé dámy, protože jsem po něm dlouho toužila, je to Cryptocereus anthonyanus, doufám, že mi jednou vykvete! 

Můj milovanej svícník, kytka s nejdivnějším jménem Ceropegia woodii, v květináči s kličkou, nerozlučná dvojka 

Tohle je anthurie Bára a je to jediná kytka, kterou měl Tom doma, když jsem se přistěhovala. Byla tenkrát v dost zuboženým stavu, myslím, že dostala trochu vody tak jednou za půl roku. Teď už je ale zase veselá a kvete nám celý rok.

Ripsális je moje úplně nejmladší kytka, čmajzla jsem jí u vodopádů El Nicho na Kubě a potají si jí v kapse batohu přivezla domů. Už pustila kořeny, tak jsem jí zadasila a doufám, že se jí u mě nebude moc stýskat po džungli...

Tuhle tlustici "šrečí ucho" mám už asi dva roky, ale nějak se jí u mě noc nedaří, je pořád stejná a nepřirůstá, dostala jsem jí od jednoho pána sběratele rostlin, co mě občas příjde navštívit do Zarady popovídat si o nových rostlinných úlovcích. 

Klívie od Bohdany je taková moje vzpomínka na babičku, která měla vždycky obří rozrostlé klívie, které každý rok kvetly obřím trsem oranžových květů. Tak doufám, že tahle moje taky jednou třeba vykvete, zatím pustila dvě nové rostliny.

Ficus triangularis má takhle úžasný trojúhelníkovitý listy a je to docela držák, zvládá málo světla a málo péče.

Tuhle starodávnou fialku jsem dostala od kamarádky co se zbavovala rostlin pro nedostatek času a místa. Jak na potvoru zrovna nekvete, což je výjimka, protože jinak kvete snad celý rok.

Moje druhá polička je pro rostliny jen na léto, jinak na ní pro ně není dost světla... přes zimu jsou mezi okny, aby měly dost světla...

Za oknem mám i různý pidi sukulenty, kterým jsem neodolala na různých výstavách... na zimu je tam pro ně ideální místo, letos tam přečkaly i ty mrazy, díky tomu, že jsem je od října vůbec nezalila.

A abych nebyla kovářova kobyla... moje dvě kokedamy - parožnatka a nolina, dalších asi 6 mám v Zahradě ve výloze

Pak mám také samozřejmě nějaké ty tillandsie, jak jinak než v aeráriích, tu úplně dole jsem taky propašovala z Kuby

Ještě mám jedno aerárium, s rozchodníkem, už nám takhle visí na lampičce asi tři roky... hodně nenáočná kytka, zálévám jí tak dvakrát do roka

A nakonec jedno selfíčko s tou mojí džunglí. Poprvé jsem učinila její sčítání, abych zjistila, kolik kytek to vlastně s námi bydlí a došla jsem k neuvěřitelnému číslu 44! To už je teda pořádná přesila...

A jak jste na tom s domácí džunglí vy?

Přeju vám všem krásné Velikonoce!

DIY video

Měla jsem ho v hlavě asi tak rok a dalších šest měsíců trvalo, než jsme s Tomem dali ty tři minuty dohromady... tak tady je, moje nové video

-> YouTube

Vypadá úplně jinak, než moje původní představa natočit podrobné video o výrobě kokedamy. Tom prohlásil, že jsem před kamerou úplně nemožná a že to bude super nudný. Došlo i na slzy a já si říkala, jak s ním někdo může pracovat! Jenže se ukázalo, že měl samozřejmě pravdu a nakonec mi vymyslel, zrežíroval, natočil a sestříhal video, kde vlastně skoro nejsem, vidět mi jsou hlavně ruce, ale je v něm všechno podstatné a je tak krátké, že ho snad i někdo dokouká :-) 

Vůbec jsem si nedokázala představit kolik dá práce udělat jedno blbý krátký video! Je to jako se vším... projít několik slepých cestiček, třikrát něco dotočit, strávit x večerů výrobou popisek, který nakonec vůbec nepoužiju, nastudovat autorská práva k hudbě a pak hledat použitelné znělky... spousta věcí mě vůbec nenapadla. Jo a nejhorší je na sebe stotisíckrát koukat a poslouchat svůj hlas pořád dokola při nahrávání voiceoverů a vkládání titulků, ale už jsem si teda asi zvykla, že ta divná osoba s pisklavým hlasem jsem teda jako já, no. 
Nechápu, jak to dělají všichni ti youtubeři a tvůrci DIY videí, kde na to berou čas a energii, klobouk dolů!

toto je prosím fotka z července 2017, kdy jsme poprvé natáčeli...

Největší klobouk - obří sombréro - ale smekám před mým mužem, který měl dost trpělivosti a nápadů na to to celé vymyslet a dotáhnout :-*

Rodinné stříbro

Občas sice špačkuju, že náš byt je tmavý a neprakticky rozložený, ale stejně jsem strašně vděčná, že Tomova prababička nám zanechala takové rodinné stříbro (jak říká moje tchýně) v Žižkovském činžáku a ne panelákový byt. Já, holka ze smíchovského pavlačaku, bych panelák asi nepřežila... naštěstí smíchovský ghetto jako žižkovský ghetto!

V rozhovoru pro rubriku Jak bydlíme online magazínu Svět bydlení jsem odpovídala na otázky Terezy Suntychové a jak název rubriky napovídá, poskytla jsem pro něj i pár fotek z našeho rodinného stříbra.

Celý článek najdete tady. Děkuji za milý rozhovor!

Kokedamové kadeřnictví

Jednu z věcí, kterou mám na své práci ráda, je potkávání nových, kreativních a zajímavých lidí. A občas se mi stane, že dostanu i nabídku na spolupráci. Nejlepší pak je, když se to stane dohromady...

Martina (vpravo) při práci ve svém salónu, který ještě zdobí původní výzdoba z umělých květin...

Přesně tak se to seběhlo s Martinou Jankovou, která má už dlouhá léta svůj kadeřnický salón - Atelier Glam a nedávno se rozhodla ho obléct do nového kabátu. Martina je člověk kreativní, s vkusem a je na ní strašně vidět, že miluje svojí práci, úplně z ní ta energie září. Sama říká, že když chvíli nestříhá, tak je celá nesvá. Musím ale podotknout, že nemá talent jen na stříhání, interiér svého salónu si navrhla sama až jsem si říkala, jestli se náhodou neminula povoláním. Prý je to ale jen koníček a poslední, co Martině v Atelieru chybělo byla živá dekorace. Umělé květiny jsou prý sice moc hezké a bezúdržbové, ale živé květiny jsou prostě živé květiny, svěřila se mi. Náhodou se od jedné naší společné zákaznice dozvěděla o Zahradě na niti a bylo to přesně to kulaté, co by se jí hodilo k jejím kulatým zrcadlům!

A tak mě oslovila, jestli bych jí do salónu navrhla vhodné kokedamy.

No a tady už vidíte pár fotek z procesu instalace.

Rozmísťování kokedam je vždycky zábava na na pár hodin. Nikdy dopředu netuším, jak to na konci bude vypadat. Zkušenost mě už ale naučila improvizovat, vzít vrtačku, háčky, provázek a kokedamy a poradit si na místě. Nějaké navrhování dopředu nebo dokonce vizualizace jsem už dávno vzdala, protože to vždycky dopadne úplně jinak než podle plánu... zbytečně promarněný čas za počítačem. Někteří zákazníci se tváří nedůvěřivě, ale to je prostě můj postup, jsem střelec.

Je to ale jednodušší než se může zdát, navrtali jsme všude po dvou háčcích cca 15cm od sebe a 20cm od zdi 

a pak už jsem řešila jen výšku zavěšení kokedam

je pravda, že kompozici jsem pak asi třikrát předělávala, aby působila vyrovnaně a zároveň ne moc pravidelně...

a z toho důvodu jsem pak ještě přidala další dvě kokedamy, člověk prostě nikdy neví...

a voila, tady už je výsledek!

Atelier Glam Martiny Jankové najdete přímo na Palackého náměstí s tímhle krásným výhledem na Emauzy.

Salón v zimním hávu s podvečerní atmosférou, tak snad se bude kadeřnicím dobře stříhat a zákaznicím pohodlně relaxovat.

Behind Potěmkin

Jak to vypadá u mě v Zahradě na niti už asi kdekdo z vás ví... jak to vypadá u nás doma už ví málokdo, ale protože se s tím nijak netajíme, zvu vás na návštěvu, zouvat se netřeba, bude to návštěva virtuální, přesto důkladná!

Právě totiž vyšlo květnové číslo časopisu Náš útulný byt, ve kterém je reportáž nejen ze Zahrady na niti, ale podíváte se v něm i k nám domů. 

Sama miluju nahlížení do bytů různých lidí, mám ráda O bytech a lidech a taky Sneak Peeks a když jedu domů po cyklostezce ráda nakukuji z mostu do rozsvícených příbytků. Docela mě překvapilo, když i mě oslovila Dita Fingerlandová, jestli by mi nevadilo odhalit náš byt v časopise... Nejdřív jsem si říkala, že je to asi hloupost, pak to nějak vyšumělo a když se ozvala podruhé, řekla jsem si, že je to asi znamení a že když o to tak stojí, proč na oplátku nedát všanc i něco od nás když pořád nakukuji k cizím...

Nečekejte ale žádnou modernu, černobílý interiér (nic proti zebrám) ani severský design. Náš žižkovský byt po Tomášově prababičce je mix všeho možného a nemožného... dědictví po předcích, bazar, Ikea, věci z cest i popelnicové poklady. Nemáme žádný vyhraněný styl, prostě dáváme dohromady věci, které se nám líbí.

Protože náš byt je celkem malý, překvapilo mě, kolik prostoru mu redakce věnovala. Na čtyřech dvoustranách tak můžete nakouknout opravdu do celého našeho obydlí, jediné co chybí je moje balkónová džungle, která byla v době focení ještě v zimním spánku. Ta má ale tady na blogu svojí vlastní sekci, takže se nemusí cítit ukřivděná.

moji miláčci Frede a Henrietta od Meyer Lavigne

Naše tmavá chodba a pidikoupelna dostala vlastní dvoustranu! jen se vloudila menší chybička, velbloudí koberec z Maroka je ten v chodbě :-)

Má pravdu!

Aneb

najdi pět rozdílů!

Když se časopis dostal do rukou Tomášovi, prohlásil, že to je pěkná potěmkiáda a že takhle to u nás doma vůbec nevypadá :-D

Když totiž zkombinujete fotky od profesionála, uklidíte tak, jako to neděláte ani před Vánocema a ještě se ze záběru odstraní vše co by nemuselo ladit oku, bude to prostě vypadat jinak... 
Nemám ráda fotky interiérů, kde je všechno tak uklizené a prázdné, že to vypadá, že tam snad ani nikdo nebydlí, takže jsem se snažila zasahovat co nejméně, nejvíc ale dělá foťák... a náš bordel, samozřejmě!

A tak bych vám teď ráda ukázala, jaká je realita behind the scenes - behind the Potěmkin nejspíš u všech takových focení interiérů! A jak to vypadá u nás doma ve skutečnosti, na běžných fotkách bez Photoshopu a stylingu...

uklizeno

...neuklizeno

...bez komentáře 

vyšívání roztahané po stole... všední look našeho obýváku

...zátiší s právě vyřazeným
oblečením a čuníkem

Zátiší s Acapulcem...

Jestli jste dojeli až sem, tak už víte ale opravdu úplně všechno!

A až si budete prohlížet někdy fotky interiérů a vzdychat proč u vás doma taky není tak uklizeno, tak si vzpomeňte na tenhle můj příspěvek ;-)

Konec dnešního nadstandardně upřímného příspěvku