Navštívit Lisabon

někdy v osmdesátkách minulýho století, myslím si, že by vypadal přesně stejně, jak ho znám dneska (až na ty všudypřítomný dealery haše/brýlí/deštníků, i když kdo ví). A tak mě nepřekvapuje, že ani za těch pět let, co jsem tam nebyla se nezměnilo vůbec nic. Naopak, jsem nadšená, že tohle město má pořád tak úžasného genia loci (kterého třeba naše Praha už tak trochu ztratila) a tajně si přeju, aby ty starý oprýskaný omítky nikdy nenahodili a polorozpadlý domy na jejichž střechách roste býlí nikdy neopravili... miluju Lisabon, Portugalsko i tu jejich ušišlanou portugalštinu.

Nervy na niti

Jsem strašná trémistka.
Teda není to tak hrozný, že by mě nervozita úplně paralyzovala, ale znáte to - klepající se kolena, ruce, když to je hodně špatný i hlas a rychlost řeči se přesunuje pomalu za hranici zvuku, jen aby to měl člověk rychle za sebou, co na tom, že mluví tak rychle, že nestíhá dopředu myslet. 
Jak jsem u sebe vypozorovala, zhoršuje se to geometrickou řadou s počtem diváků. Nejlepší jsou samozřejmě písemné rozhovory do časopisů kdy si všecko promyslíte a řeknete to co chcete a aby to mělo hlavu a patu. Do rádia to taky ještě jde, to je většinou jeden na jednoho + diktafon. Zatím jednoznačně nejhorší byla PechaKucha, kde jsem prezentovala sice 20 obrázků x 20 vteřin, zato před asi 200 živejma l idma, tam přišel na řadu i ten třasohlas... brrr
Televize se zařadila do střední kategorie, pomáhá, že všechny ty, co se na vás dívají, nevidíte. Pokud vám tedy k rozhovoru nepřizvou někoho nepředvídatelného, kdo se snaží "dělat srandu", jako byl tentokrát Patrik Hezucký. Ale to už je (díkybohu) pouze pro pokročilé televizní hosty. Klobouk dolů před Jitkou Zajíčkovou, že to ustála!

Krásný nový rok vám všem!