Žížalárium

Jsem městská holka, nemám chalupu ani chatu, kde bych měla kompost a u nás v žižkovském činžáku máme vybetonovaný dvorek a sousedy, kteří žijí v domnění, že i malý kompostér smrdí víc než popelnice v létě a na popelnici na bioodpad jsem v našem okolí zatím nenarazila, takže kompostování se nekoná... taková škoda, takové plýtvání! Na jaře jsem se rozhodla, že už bylo dost vyhazování organického opadu do koše a že bych s tím plýtváním organickou hmotou měla prostě něco udělat.

V půlce května jsem si pořídila vermikompostér - kompostovací nádobu, která díky speciálnímu druhu kalifornských žížal funguje rychleji než běžný kompost, nesmrdí a můžete ho mít přímo doma v kuchyni, tak jsem se dočetla na Urbalive a objevila krásný vermikompostér z dílny designéra Jana Pelcla, vyrobený českou firmou Plastia. Vermikompostér je opravdu velmi jednoduchý systém a existují i různé DIY návody, jak si ho vyrobit doma za hubičku. 
Já si ale řekla, že podpořím hezkou českou věc a koupila si tenhle Urbalive vermikompostér, je to plastová nádoba na dřevěných nožičkách se dvěma patry na kompost, ke kterým si plánuji dokoupit i patra další.

Kalifornské žížaly jsem si objednala poštou, v téhle krabičce jich mělo být 200, ale nevím, nepočítala jsem je, ale na velikost kompostéru bych doporučila do začátku klidně dvě.

Dle návodu jsem do prvního patra vermikompostéru natrhala lepenku,
navlhčila jí a doprostřed umístila násadu žížal

a nakonec jsem žížalám dala první stravu... 
ale přesně takto to prosím vypadat NEMÁ!

Ze začátku jsem se snažila držet návodu, kde se říká, že pro začátek stačí žížalám pravě tahle mokrá lepenka či noviny a menší dávky organického odpadu. Rozhodně bych ale doporučila pro začátek žížalám vytvořit příjemnější prostředí k životu z normální zeminy, aby měli útulnější domeček a měli se kde množit.

Takže na fotce výše vidíte, jak to vypadat nemá, salátu je tam moc, malá násada žížal ho nezvládne a salát začne hnít, chudáci žížaly si nemají kam zalézt... takže nakonec jsem použila jen asi třetinu salátu a zasypala ho zeminou.

Postupně jsem pak přidávala malé dávky organického odpadu a vždy je zasypala trochou zeminy, občas taky všechno trochu prohrabuji aby se kompost provzdušnil a tím i zjišťuji, jestli není moc suchý nebo mokrý.

Některý organický odpad nesmrdí vůbec, některý trochu, ale když se zasype jen trochou zeminy, tak není cítit vůbec nic, fakt, vyzkoušeno!

Moje žížaly rády lezou mezi první patro a nádržku na žížalí čaj, mezi kterými je tahle textílie... v návodu sice říkají, že to je buď nedostatečnou nebo naopak přílišnou vlhkostí kompostu nebo překrmováním, ale já nevím, zkouším to různě, ale lezou tam pořád, tak už je tam nechávám... třeba jim je tam jen útulno.

Musím říct, že se za těch pár měsíců namnožili docela slušně, je sice těžké je zachytit foťákem, protože na světlo reagují okamžitým ústupem, ale když občas prohrabávám lopatkou kompost, je jich tam opravdu hodně a v různých velikostech, občas narazím i na celé žížalí klubko!

Momentálně už jsem začala plnit i druhé patro vermikompostéru a čekám, jestli se žížaly začnou pomalu stěhovat nahoru, abych už kompost ze spodního patra mohla začít používat... kam jinam než jako přísadu do kokedam...

Už jsem také sklidila několik skleniček žížalího čaje, kterým přihnojuji
moje zasloužilé kokedamy ve výloze.

Máte nějaké zkušenosti s vermikompostováním? Máte žížalárium doma? Jak vám funguje? Nějaké tipy a triky jak na ty růžový potvory?

V hloubi duše

je každý člověk lenochod. U nás doma jsou lenochodi hodně populární hlavně kvůli téhle scéně z filmu Zootopia a tomuhle True facts videu...

Takže když jsem u mojí kamarádky Aničky alias Annanemone viděla nový textilní motiv lenochodů, tak jsem věděla, že mám konečně vybraný vzor na povlečení. No není to geniální? Lenochodi na povlečení? 

Jestli ještě neznáte Aničku Šebestovou
a její značku Annanemone, tak se seznamte!

Anička sice vystudovala Fine Art a Textile design na univerzitě v Londýně, ale protože je Češka, tvoří a žije v Praze a její ilustrace se tisknou na české látky (bavlněný satén) v české textilce a ručně z nich pak šije česká švadlena.

To má jednu skvělou výhodu, můžete si totiž naporoučet všechno možné. Vybrat si nejen velikost povlečení a polštářů, ale i motiv potisku a dokonce jeho velikost! Všechno je velmi precizně zpracované a potisk drží barvu (tohle povlečení na fotkách dole už je nejméně třikrát vyprané).

Vybrala jsem střední velikost lenochodů na peřinu a dva polštáře a ještě na dva polštáře samotné dva větší lenochody - jen teď koukám, že jsem je v tom žehlícím a načechrávacím rauši nainstalovala úplně obráceně! :-O

já totiž zásadně nežehlím, povlečení obzvlášť, to mi přijde jako vrchol marnosti, ale pro focení na blog se teda i překonám, no... to by jaksi bez žehlení nešlo... přiznávám 

Anička ilustruje hlavně to méně populární zvířectvo, které s námi žije na planetě, takže mezi jejími textilními výtvory najdete spoustu originálních věcí. Kdo by chtěl mít toaletku s kočičkama, když může mít toaletku se stonožkama nebo rovnou se švábama! 

U mě vede povlečení - s chamíkama, s kouhoutama a slepicema nebo s pásovcema, brala bych všechny!



A jaký jsou vaši favoriti? 

Vila Cetinale

Toskánsko je země tisíce a jedné zahrady a některé doslova perly zahradní architektury, takže jet do Toskánska a nevidět jedinou toskánskou zahradu by byl hřích... 

Jednou takovou perlou, kterou jsem si vybrala, že navštívím, byla barokní Villa Cetinale nedaleko Sieny, usazená v půvabné zvleněné krajině.

Vila i zahrada je dílem slavného barokního architekta Carla Fontany a je krásnou ukázkou tzv. Giardino all'italiana kde hraje hlavní roli symertie, osovost, převýšení terénu a kde geometrie a pravidelnost převažuje nad přirozenou podobou přírody.

Formální parter zahrady tvoří stříhaný zimostráz a citrusy v nádobách, takže nepůsobí přeplácaně.

Kardinál Flavio Chigi koupil původní zemědělskou usedlost, kterou nechal přestavět na barokní vilu se zahradou, na konci 17. století. Celé panství bylo v majetku rodiny Chigi až do roku 1978, kdy jej koupil lord Lambton a celý živor pracoval na obnovení do původní barokní podoby, kterou má zahrada dnes.

Majitelé vilu nyní pronajímají k různým příležitostem, takže tu můžete třeba strávit i dovolenou u bazénu ;-)

Součástí každé barokní zahrady je samozřejmě i květnová zahrada, v tomto případě dokonce považovaná za jednu z nejkrásnějších v Toskánsku.

Z květinové zahrady se vchází do sadu

v geometrickém rastru, samozřejmě

Dokonale udržované stříhané tunely a ploty...

Cypřišová alej ze 17. století, tudy vedla původní cesta k vile...

některé cypřiše už zub času nevydrželi...

Busta Napoleona, který vilu v roce 1811 navštívil

Vila leží téměř ve středu přes kilometr dlouhé osy. Ta začíná u velké sochy Herkula daleko za vilou a končí u kaple na kopci, kam vede santa scala - 300 svatých schodů.

Před výstupem, nahoře jsem měla barvu zhruba jako moje šaty (srpen není bohužel moc vhodný měsíc na chození po toskánských kopcích)

Říká se, že papež nařídil kardinálovi vystoupat santa scala každý den po kolenou, aby odčinil svůj velký hřích, totiž, že se zamiloval a z lásky zavraždil svého soka... aby se nemusel kardinál každý den plazit nahoru, zaměstnal prý sedm mnichů, kteří se za něj nahoře v kapli modlili... no, po výstupu v pravé poledne, chápu.

Brána do La Tebaide

Další součástí zahrady je svatý les nazvaný La Tebaide, podle egyptského města Theby, kam se uchýlili křesťané na útěku. V lese jsou umístěné sochy světců, křížová zastavení a kamené sochy zvířat, které mají symbolizovat Sienu. Hodně půvabné a klidné místo.

Naposledy se otočit a mrknout na tu dokonalou souměrnost a čiao, Cetinale! Ráda bych se sem ještě někdy vrátila a viděla tuhle krásu i v jiném ročním období. Paní Isabela, která mě do zahrady pustila moc dobře věděla, proč se ptá, jestli jsem tu poprvé...

Kdybste měli náhodou někdy cestu směr Siena, zastavte se v Cetinale, stojí to za to, jen je potřeba napsat e-mail a domluvit si návštěvu předem, má to ale jednu obrovskou výhodu... budete mít celou zahradu jen pro sebe...