A když říkám premiérové, mám na mysli moje první, no fakt! Vždycky se totiž našlo něco zajímavějšího, co dělat v létě, než se mačkat po promenádách, stát ve frontách na lístky, spát ve stanovém městečku a zavírat se před sluncem do temných kinosálů... vždycky jsem si myslela, že na tenhle způsob léta moc nejsem a vida, bavilo mě to moc!
5 dní/ 11 filmů/ 1 premiéra/ 1 koupačka/ 3 nekonečné večírky/ n karlovarských oplatek (n>10) = top strop, víc už bych nedala (a letošní vizuál mi přišel nejlepší za poslední léta)
uznávám, přes všechny ty davy to tu má svojí atmosféru, takovou vřelou, všichni se na sebe usmívají, to z Prahy moc neznám
žije to tu jak na přímořské noční promenádě
to, že se půl Prahy na jeden týden přesune do Varů má jednu výhodu, stačí se projít tam a zpátky po kolonádě a okamžitě potkáte někoho známého s kým je třeba zajít na film nebo oplatku...
i ta socialistická architektura má prostě něco do sebe a tak nějak sem zapadá
na Vlka z Královských Vinohrad jsme se dostali hacknutím skleněných dveří přes improvizované televizní studio ČT, po té, co jsme hodinu čekali ve frontě aby nás stopli tři lidi před vchodem...tímto se dodatečně omlouvám všem poctivě čekajícím ve frontě, ale prostě to jinak nešlo, museli jsme to vidět (i když to nakonec byl vcelku vlažný film)
některý věci prostě nevymyslíš (a nenapadnou tě ani jako vtip)
73,4 °C
můj vítěz v soutěži o nejlepší plakát ve Varech (ten film prý až zas taková pecka není)
Tomáš sice v anglickém listu Festivalových novin doporučil super filmy, ale do kina jsme nakonec šli na něco úplně jinýho (na to, na co byli lístky, takže Toni Erdmann pořád "to see")
tři filmy denně víc než dva dny za sebou se prostě nedá!
Z toho, co jsem na 51. KVIFF viděla doporučuji dva filmy, které se mi líbily nejvíc, a to izraelskou Písečnou bouři o beduínské rodině a novozélandskou komedii Hon na pačlověky.
Díky aplikaci Kdesekoupat jsme objevili skvělé koupání v kaolínovém rybníku kousek za Varama, kde bylo liduprázdno, příjemná změna!
To hlavní, proč jsem letos na festival do Karlových Varů jela ale přišlo až v úterý v noci...
...premiéra prvních dvou dílů z osmidílného HBO seriálu Pustina, na kterém Tom s týmem Nutprodukce poslední tři roky pracoval
Je strašně napínavý, vidět filmové zpracování něčeho, co znáte pouze z vyprávění a samy si ho v hlavě už tak dlouho představujete. Přesně si pamatuju, jak mi Tom vyprávěl Pustinu poprvé, bylo to před dvěma a půl lety v Negevské poušti v Izraeli, šli jsme na túru do kráteru Micpe Ramon. Tehdy to byl ještě nepropracovaný náčrtek děje a charakterů postav, ještě se ani nevědělo, jestli se to bude HBO líbit a jestli dostanou peníze na víc než první dva díly a budou moct psát dál. Od té doby všechno tisíckrát změnili, děj, zápletku, konec... nebýt tomu tak blízko, vůbec by mě nenapadlo kolik práce a úsilí je schováno za osmi díly scénáře jednoho seriálu. Pustinu psali v Nutprodukci přes dva roky ve scénáristickém týmu jehož hlavou byl Štěpán Hulík. Tomáš se Štěpánem se totiž v práci skvěle doplňují, Tomáš má hlavu na zápletku, kombinatoriku postav a dramaturgii a Štěpán zase umí vdechnout postavám život a zhmotnit děj do přirozených dialogů a detailů.
Na rozdíl od Hořícího keře jsem se tentokrát zařekla, že nechci číst dopředu scénář a nechci vidět directors cut, počkám si pěkně na tu dokonalou verzi konečnou, aby to bylo překvapení. Nevydržela jsem jen u videí ke castingu, to jsem žrala dost a tajně fandila svým favoritům na role. Vyplatilo se, Pustina je někde úplně jinde než jsem si kdy vůbec dokázala představit a asi proto se nekonalo ani zklamání z přehnaného očekávání, kterého jsem se asi bála nejvíc.
Vizuální styl, který tomu všemu nasadil režisér Ivan Zachariáš je naprosto pohlcující. Přes všechnu tu tíseň a ponurost se člověk nemůže odtrhnout a hltá děj dál a dál, kam až mu první dva díly dovolí...
po premiéře se oslavovalo, že to dobře dopadlo, teda vlastně začalo dopadne to až v díle osm a na to si, přátelé, počkáme do prosince...
Z mého (podjatého) pohledu má Pustina našlápnuto vyrovnat se těm nejlepším světovým seriálům, které jsem viděla, a to i mým nejoblíběnějším jako The Killing nebo True Detective.
díky Mardošovi, že nám tak skvěle hrál až do 7 do rána, kdyby neskončil tančíme tam dodnes
A borec nakonec - můj největší úlovek večera (rána) je foto s Janem Gregorem, který v Pustině hraje Baloga - drsnýho chovance z pasťáku (linka která mě v Pustině baví asi nejvíc), byla jsem z toho setkání trochu rozčarovaná, protože jsem samozřejmě čekala toho drsoně z plátna a přitom jsem potkala plachého stydlivého kluka, co byl dost vykulenej, že se s ním chce někdo vyfotit... prý jsem první... to chudák ještě neví, co ho asi čeká :-D
Máme se na podzim na co těšit, podle mě a zcela nekriticky to bude filmová událost roku, možná i víc než roku...
A moje nejoblíbenější festivalová znělka, která je ta vaše?
