Turistika di floristika

Mám takovou obsesi, kamkoliv přijedu okamžitě sleduji místní rostlinstvo. Nemám teď na mysli jen krajinu, druhy stromů v lese a kvítí okolo cest, úplně stejně mě zajímá flóra ve městě - nejen parky nejen zahrady, ale úplně všechna... květináče za oknem, balkóny a terasy, dvorky i zádveří! Dělám to už úplně automaticky, řekla bych až podvědomé... 

A všechno co mě zaujme samozřejmě fotím a tady v Toskánsku už mám takových fotek teda požehnaně, ale co se dá dělat, tahle moje obsese je prostě nevyléčitelná! 

Každé město má trochu jinou atmosféru, mým nejoblíbenějším místním městem se ale stala Lucca. Nejen pro svou poklidnost, malou velikost, ale taky pro svojí zelenost. Ne že by byla plná parků, na to uvnitř tohoto historického města-pevnosti moc prostoru není, ale květiny všeho druhu tu bují v každém druhém okně, občas vypadají skoro jako okna do džungle a tajemné zahrady se skrývají za zdmi, ve výškách i v dvorcích... 

Jeden velký park historické centrum Luccy obklopuje jako prsten na hradbach a v hradebním příkopu, teprve za ním začíná nová moderní Lucca.

a uvnitř toho historického centra se nacházejí různé zelené poklady

V Sieně je také co objevovat, ne že ne

kdybych měla takový balkón - můstek, tak takhle přesně by vypadal...

ten stejný balkón jako na předchozí fotce, jen pohledem ze spodu

na toskánském venkově to s kytkama taky umí

ta paní, u které jsme bydleli v Chianty měla skvělej vkus na kytky

ve středověkém mestečku San Gimignano

se taky našlo zeleně dost, na můj vkus tam ale bylo
víc turistů než truhlíků...

Tak šup zpátky do Luccy, tohle město nám tak učarovalo, že jsme se rozhodli 
se sem vrátit a strávit poslední dny tady...

 

uvnitř za těmi dveřmi je zahrada, do které je vidět zkrz zamřížovaná okna, takových tajemných zahrad za zdí, jsem tady objevila víc

asi jsem nikdy neviděla květ banánovníku, takže mě vůbec nenapadlo, že je to něco tak obrovskýho

Takhle nějak si představuju Trnkovu zahradu...

V Lucce má zeleň evidentně velkou tradici, mají visutou zahradu i na věži!

Věž Guinigi ze 14. století měla původně v předposlením patře kuchyň 
a zahrada na vrcholu sloužila pro pěstování bylin

flóra se dá pozorovat i z věží...

nevěřila jsem vlastním očím, ale je to tak

je tu vysazeno několik stálezelených dubů, které tomuto místu ještě přiávají na geniu loci... prý symbolizují štěstí a víru.

flóra se dá pozorovat i z věží...

takový samodomo samozavlažovací truhlík

a to bych nebylá já, abych si nechtěla přivézt domů i nějaký ten rostlinný suvenýr... Chlorophytum tu roste na každém kroku a já doma žádné nemám... není nic jednoduššího než si pár řízků ulomit... ale kam s ním, aby vydrželo ten dlouhý transport domů?

nakonec jsem použila svůj osvědčený přenosný skleník... stačí trochu vody na dno, občas zatřepat a odvětrat a hlavně nenechávat v rozpáleném autě a bezpečná doprava domů je zajištěna!

Taky máte nějakou takovou dovolenkovou úchylku? Vozíte domů květenu nebo semena? Dost by mě zajímalo, jestli to má někdo podobně...

Zdravím vás z toskásnké perly zvané Lucca!

Jak ze severského lesa

Tyhle šperky jsem objevila úplnou náhodou a jakmile jsem je spatřila, věděla jsem, že je musím mít v Zahradě. Jsou tak jednoduché a čisté, že z nich mám pocit, jako by se vylouply ze severských lesů. 

Medailony a prsteny pochází z dílny Venduly Krupářové, jsou vyrobené z francouzského porcelánu, jsou pálené na 1250°C a glazované průhlednou glazurou.

V medailonech jsou vloženy různé lišejníky, nejsou ale nijak přilepené, takže je můžete vyndat a použít medailon k osázení jinými rostlinami... hned mě napadají sukulenty, sušené květy, určitě by šel vložit i živý květ, když byste dovnitř nalili trochu vody...

Určitě zkusím osázet, vždycky když vidím na Pinterestu nějaké obrázky sukulentních šperků tak si říkám, že to asi nebude mít moc velkou životnost... tady si to konečně umím představit funkční.
Co byste nejraději nosili v amuletech vy?


Lesní amulety i prsteny jsem už přidala do e-shopu.

Premiérové Vary

A když říkám premiérové, mám na mysli moje první, no fakt! Vždycky se totiž našlo něco zajímavějšího, co dělat v létě, než se mačkat po promenádách, stát ve frontách na lístky, spát ve stanovém městečku a zavírat se před sluncem do temných kinosálů... vždycky jsem si myslela, že na tenhle způsob léta moc nejsem a vida, bavilo mě to moc!

5 dní/ 11 filmů/ 1 premiéra/ 1 koupačka/ 3 nekonečné večírky/ n karlovarských oplatek (n>10) = top strop, víc už bych nedala
(a letošní vizuál mi přišel nejlepší za poslední léta)

 uznávám, přes všechny ty davy to tu má svojí atmosféru, takovou vřelou, všichni se na sebe usmívají, to z Prahy moc neznám

žije to tu jak na přímořské noční promenádě

to, že se půl Prahy na jeden týden přesune do Varů má jednu výhodu, stačí se projít tam a zpátky po kolonádě a okamžitě potkáte někoho známého s kým je třeba zajít na film nebo oplatku... 

i ta socialistická architektura má prostě něco do sebe a tak nějak sem zapadá

na Vlka z Královských Vinohrad jsme se dostali hacknutím skleněných dveří přes improvizované televizní studio ČT, po té, co jsme hodinu čekali ve frontě aby nás stopli tři lidi před vchodem...tímto se dodatečně omlouvám všem poctivě čekajícím ve frontě, ale prostě to jinak nešlo, museli jsme to vidět (i když to nakonec byl vcelku vlažný film)

některý věci prostě nevymyslíš (a nenapadnou tě ani jako vtip)

73,4 °C

můj vítěz v soutěži o nejlepší plakát ve Varech
(ten film prý až zas taková pecka není)

Tomáš sice v anglickém listu Festivalových novin doporučil super filmy, ale do kina jsme nakonec šli na něco úplně jinýho (na to, na co byli lístky, takže Toni Erdmann pořád "to see")

tři filmy denně víc než dva dny za sebou se prostě nedá!

Z toho, co jsem na 51. KVIFF viděla doporučuji dva filmy, které se mi líbily nejvíc, a to izraelskou Písečnou bouři o beduínské rodině a novozélandskou komedii Hon na pačlověky.

Díky aplikaci Kdesekoupat jsme objevili skvělé koupání v kaolínovém rybníku kousek za Varama, kde bylo liduprázdno, příjemná změna!

To hlavní, proč jsem letos na festival do Karlových Varů jela ale přišlo až v úterý v noci...

...premiéra prvních dvou dílů z osmidílného HBO seriálu Pustina, na kterém Tom s týmem Nutprodukce poslední tři roky pracoval

Pája s Tomášem (+ Štěpán Hulík) = Nutprodukce

Je strašně napínavý, vidět filmové zpracování něčeho, co znáte pouze z vyprávění a samy si ho v hlavě už tak dlouho představujete. Přesně si pamatuju, jak mi Tom vyprávěl Pustinu poprvé, bylo to před dvěma a půl lety v Negevské poušti v Izraeli, šli jsme na túru do kráteru Micpe Ramon. Tehdy to byl ještě nepropracovaný náčrtek děje a charakterů postav, ještě se ani nevědělo, jestli se to bude HBO líbit a jestli dostanou peníze na víc než první dva díly a budou moct psát dál.

Od té doby všechno tisíckrát změnili, děj, zápletku, konec... nebýt tomu tak blízko, vůbec by mě nenapadlo kolik práce a úsilí je schováno za osmi díly scénáře jednoho seriálu. Pustinu psali v Nutprodukci přes dva roky ve scénáristickém týmu jehož hlavou byl Štěpán Hulík. Tomáš se Štěpánem se totiž v práci skvěle doplňují, Tomáš má hlavu na zápletku, kombinatoriku postav a dramaturgii a Štěpán zase umí vdechnout postavám život a zhmotnit děj do přirozených dialogů a detailů.

Na rozdíl od Hořícího keře jsem se tentokrát zařekla, že nechci číst dopředu scénář a nechci vidět directors cut, počkám si pěkně na tu dokonalou verzi konečnou, aby to bylo překvapení. Nevydržela jsem jen u videí ke castingu, to jsem žrala dost a tajně fandila svým favoritům na role. 
Vyplatilo se, Pustina je někde úplně jinde než jsem si kdy vůbec dokázala představit a asi proto se nekonalo ani zklamání z přehnaného očekávání, kterého jsem se asi bála nejvíc. 

Vizuální styl, který tomu všemu nasadil režisér Ivan Zachariáš je naprosto pohlcující. Přes všechnu tu tíseň a ponurost se člověk nemůže odtrhnout a hltá děj dál a dál, kam až mu první dva díly dovolí...  

po premiéře se oslavovalo, že to dobře dopadlo, teda vlastně začalo dopadne to až v díle osm a na to si, přátelé, počkáme do prosince...

Z mého (podjatého) pohledu má Pustina našlápnuto vyrovnat se těm nejlepším světovým seriálům, které jsem viděla, a to i mým nejoblíběnějším jako The Killing nebo True Detective.

díky Mardošovi, že nám tak skvěle hrál až do 7 do rána, kdyby neskončil tančíme tam dodnes

A borec nakonec - můj největší úlovek večera (rána) je foto s Janem Gregorem, který v Pustině hraje Baloga - drsnýho chovance z pasťáku (linka která mě v Pustině baví asi nejvíc), byla jsem z toho setkání trochu rozčarovaná, protože jsem samozřejmě čekala toho drsoně z plátna a přitom jsem potkala plachého stydlivého kluka, co byl dost vykulenej, že se s ním chce někdo vyfotit... prý jsem první... to chudák ještě neví, co ho asi čeká :-D

Máme se na podzim na co těšit, podle mě a zcela nekriticky to bude filmová událost roku, možná i víc než roku...

A moje nejoblíbenější festivalová znělka, která je ta vaše?