Jarní číslo SOFFA je tu!

Znáte časopis SOFFA? Možná ne, protože dnes vyšlo teprve druhé číslo tohoto inspirativního online časopisu.
Ale já už teď vím, že je to jednoznačně můj nejoblíbenější lifestylový časopis o bydlení! Ada a Lenka, které za časopisem stojí mají totiž vkus, spoustu nápadů na originální obsah a Lina Nemeth jim k tomu dělá úžasné fotky.

A tak mě nesmírně těší, že v novém čísle najdete i Zahradu na niti s mou maličkostí! ;-)
Už se těším, až si odpoledne uvařím čaj a začtu se... tak neváhejte ho taky prozkoumat, je zdarma online zde!

Čínsko-kazašské krásky do vázy

Jedna vlaštovka jaro nedělá, ale jakmile začnou rašit sněženky, bledule, krokusy a v květinářstvích se začnou prodávat rychlené hyacinty, narcisy, tulipány a modřence, je jasný, že už je to tady!

Asi proto, že jsem kokedamová, mi květináče připadají nudné a usedlé. Nejlepší a nejhezčí způsob, jak doma pěstovat cibuloviny jsou jednoznačně speciální vázy na cibule. A vlastně ani zas tak speciální být nemusí, můžete použít skoro jakoukoliv skleněnou vázu, která dá vyniknout kráse celé rostliny i s kořeny.

A vůbec nemusíte začít s nenaklíčenou cibulkou, na to už je stejně trochu pozdě... prostě si kupte už narašené cibule v květináči, opatrně je vyjměte, zeminu oklepejte a kořeny opláchněte vodou a takhle pěkně "nahatou" jí použijte do skleněné nádoby, nějakou doma určitě najdete. 

A kdybyste si někdy chtěli přeci jen urychlit nějaký ten tulipán sami, tady je stručný návod, funguje to na všechny cibuloviny bez rozdílu:

Cibulky potřebují prožít zimu, nejlepší způsob, jak jim to umožnit je v ledničce.
Na dno misky umístíte ve vrstvách nejdříve kamínky jako drenáž, potom zahradní substrát nebo mech, který navlhčíte tak, aby nebyl mokrý, ale jen vlhký a pak cibulky. Misku vložte na 8 týdnů do ledničky do šuplíku na zeleninu a přikryjte papírovým sáčkem, aby uvnitř byla stále tma. Po dvou měsících začnou cibule rašit, v tu dobu je vyndejte, přesaďte do cibulové vázy s vodou a umístěte ji na světlé a teplé místo. Pak ze začnou dít věci!

Jen pozor na hyacinty z minulého roku, ty je lepší zasadit na podzim na zahradě, většinou se stane, že pokvetou až zase za pár let, až nasbírají znovu sílu.

A víte že tulipány, hyacinty, narcisy i modřence nejsou naše původní rostliny, ale pochází z Číny a z kazašských stepí? Do Evropy se dostaly až v 16. století a říká se, že jedny z prvních modřenců rostli v Jelením příkopě Pražského hradu. Taková jarní exotika na kterou už jsme tak zvyklí, že jsme si jí skoro přivlastnili. 

Více inspiračních fotek najdete v mém albu na Pinterestu.

A pokud byste zatoužili po těchto vázičkách určených přímo na cibule hyacintů, najdete je u mě v Zahradě na niti nebo na e-shopu.

Ať žije jaro!

Co je to landart

Landart nebo také Earth art je umělecké hnutí, ve kterém jsou krajina a umělecké dílo neoddělitelně spojeny a souzní v jeden celek. Je to forma umění, která je vytvořena v přírodě, s použitím hlavně přírodních materiálů. 

Landart vznikl na konci 60. let ve Spojených státech, jako umělecký protest proti vnímané umělosti, plastové estetice a bezohledné komercializaci umění. Jeho tvůrci odmítali muzeum nebo galerii jako umělecký prostor a rozvíjeli svoje monumentální projekty přímo v krajině. Odpoutali se tak od tradičních přepravitelných uměleckých děl. Nechali se inspirovat hlavně moderními směry jako jsou minimalismus, kubismus či konceptuální umění. Blízko měli i k tzv. Arte Povera (chudé umění), které využívá materiály považované za neumělecké či bezcenné.

Landartové objekty se často nachází daleko od civilizace, ponechané napospas přírodním vlivům. Plastiky nejsou umísťovány v krajině, spíše krajina je prostředkem k jejich vytvoření. Mnoho z prvních děl vytvořených v pouštích Nevady, Nového Mexika, Utahu a Arizony podlehla pomíjivosti přírody a nyní existují pouze na fotografiích.

Spiral Jetty v Grate Salt Lake, Utah

Snad nejznámější landartový umělec byl Američan Robert Smithson. Jeho nejznámější dílo, a pravděpodobně nejslavnější landartové dílo vůbec, je Spiral Jetty z roku 1970. Je to spirála z kamení, zeminy a řas, která tvoří jakési molo do Great Salt Lake v severním Utahu. Kolísání hladiny pak ovlivňuje, jak velká část spirály je viditelná, jestli vůbec.

Robert Smithson tragicky zahynul při havárii letadla v roce 1973, když se letěl podívat na jedno ze svých land artových děl z výšky. Se smrtí jedné ze svých nejdůležitějších postav a také díky nedostatku finančních prostředků od soukromých nadací začalo land artové hnutí postupně upadat.

V mnoha ohledech se nakonec land art stal součástí hlavního proudu veřejného umění. V dnešní době se termín land art používá k označení jakéhokoliv druhu umění v přírodě, i když koncepčně nesouvisí s avantgardními díly průkopníků land artu.

Rozjeďte to v Rozjezdech!

Jestli právě rozjíždíte nebo teprve máte v hlavě nějaký podnikatelský nápad, není lepší doba na to s tím něco udělat!
Do 24. března (pozor! termín prodloužen do 28.3.!!!)se s ním totiž můžete přihlásit do Rozjezdů a třeba zjistíte, že to vůbec nebyla blbost, jak jste si původně mysleli!

Já jsem do nich před rokem skočila a ač jsem tomu moc nadějí nedávala, vyhrála jsem pražské kolo, takže na psí uši, že to funguje a vyhrát můžete třeba zrovna vy! 

Zájezd do Zájezdu

Jeden ze zaručených receptů, jak dostat T. na výlet, je labužnická zastávka (nebo spíš cíl), místo, kde si naplní břuch něčím hóóódně dobrým, na což se bude moci celou cestu těšit. A mě se občas podaří objevit takové místo, že se okamžitě zařadí do kategorie dokonalých výletů, které je třeba čas od času zopakovat. Výlet do Zájezdu se k nim včera zařadil.

Nejlepší trasa, jak skončit v restauraci Zájezd, která se nachází v obci Zájezd mezi Okoří a Buštěhradem je trasa Zákolany-Okoř-Zájezd-Buštěhrad, má 14km a najdou se na ní lákavé zastávky nejen pro labužníky, ale třeba i pro nadšené archeology a hradní historiky, vlakové nadšence, botaniky a zoology, milovníky industriální krajiny či pro dětičky!

První zastávku doporučuji ještě před nástupem do vlaku, naproti Masaryčce v Ema espresso baru, na kávu a něco dobrého na cestu!

...s tvarohem

DIY/kabel jako liána

Můj muž je filmař, jak se v sobotu ukázalo i docela úspěšnej filmař a nově držitel Českého lva. A protože z toho tak trochu vyplývá, že se hodně koukáme na filmy a seriály, chápejte - já se filmově vzdělávám a T. "pracuje", máme doma promítačku a plátno.

Takový domácí kino je super věc, jen některé detaily prostě vychytané nejsou. Možná už existuje i bezdrátová promítačka, my ale máme na zdi pověšenou tu, z které visí ošklivé kabely až na zem.

Pořád jsem spekulovala a přemýšlela, jak ty kabely schovat nebo zamaskovat, aby byly co nejmíň nápadné...nejdřív jsem zkoušela mimikry a natřela je stejnou barvou jako zeď, ale pořád to nebylo ono... chtěla jsem tam pověsit girlandu nebo je nechat popnout rostlinou, ale na rostlinu je tam málo světla a girlandu jsem zavrhla...

Nakonec jsem na to přišla! Liána to bude!

Efekt je tedy přesně opačný než maskovací, taková z nouze ctnost, ale úkol splněn!

DIY/ aerárium se sukulentem

Osázet si aerárium je vcelku snadné a protože docela často dostávám otázku, jak se to vlastně dělá, ráda bych vám ukázala, že to opravdu zas tak složité není!

/Co budete potřebovat/

1/sukulentní rostlinu či rostliny - je potřeba vybrat takový exemplář, který budete schopni prostrčit otvorem aniž byste ho moc poničili

2/okrasnou drť pro sukulenty - lze použít prakticky cokoliv dostatečně propustného, písek, pemzu, lávovou drť, antuku, různěbarevné štěrky, vše nejlépe prané, ale suché

3/substrát pro sukulenty - já používám pemzu

4/okrasné kamínky pro "final touch"

5/nástroje pro osázení, já vystačím s kávovou lžičkou a pinzetou

6/skleněné aerárium - výběr vhodného tvaru a velikosti je důležitý, pro začátek je vhodné zvolit dostatečně velké aerárium, kde je dostatek místa pro substrát i prostor pro rostlinu, různé velikosti a tvary k dostání v Zahradě na niti

7/dostatek trpělivosti

Každý rok touhle dobou

...mi chcípne vánoční hvězda. Ale jinak jsem dobrá pěstitelka, fakt! 
Málokdy se mi stane, že mi nějaká rostlina chcípne. A když už, tak je to z 99% z důvodu mého prohraného boje se škůdci nebo s vlastní blbostí. 

Na nezvané návštěvníky, jako jsou mšice či svilušky, mám jednoduchý recept a přiznávám, že už jsem dávno vzdala biopreparáty a babiččiny recepty ala výluhy z tabáku. Ne, že by to vůbec nefungovalo, ale došla jsem k poznatku, že úsilí neodpovídá výsledku, stejně tam vždycky nějaká potvora zůstane. Na tyhle prevíty platí echt chemie. 

Ovšem kam se hrabe zápas se škůdci na zápas o přežití vánoční hvězdy, který svádím každoročně. Vánoční hvězdy totiž nikdy žádného škůdce nechytnou, protože dřív chcípnou, aspoň mně. Udržet hvězdu při životě aspoň do února je tradičně moje největší novoroční předsevzetí.

Ani se nebudu snažit spočítat, kolik už jsem jich zahubila, a to přes to, že teoreticky přesně vím, jak se o Euphoribie starat. Pryšcovité se mi daří vcelku úspěšně pěstovat. Euphoribia trirucalli pěstuju jako plevel, těch největších exemplářů už jsem se musela zbavit. Euphorbia milii je taky nenáročná rostlina a když má dost světla, kvete celý rok o Euphorbia trigona ani nemluvě, ta je nezahubitelná (pokud jí teda nezapomenete venku do mrazů jako já). Ale univerzální klíč k sestřenici všech těchto pryšcovitých rostlin, vánoční hvězdě (ponsettia, Euphorbia pulcherrima), prostě nemám. Je to pěkně zapeklitá kytka!

E. tirucalli

E. milii

E. trigona

Znám lidi, kteří mají ponsettii přes půl okna už několik let, sice málokdy dodrží světelné podmínky na to, aby měla na Vánoce červené listy (červenání listů se iniciuje krátkým dnem), ale stejně jim závidím. Mně vždycky během pár měsíců opadá a odebere se do květinových věčných lovišť.

Letos to ale vypadá, že mi možná hvězda vydrží i o chvilku dýl, klepu to na dřevo! Ač opět skoro celá opadala, začali jí rašit nové větvičky! Nevím jestli to může být tím, že jsem si tentokrát dala záležet a vybrala si kvalitní ponsettii české produkce, protože jinak jsem dělala vše tradičně. Přesadila jsem jí do lepšího substrátu, umístila na místo, kam netáhne a není blízko topení a zalévala jsem jí opatrně, aby nestála ve vodě.

No ale ještě není vyhráno, uvidíme za pár týdnů...

hurá!

Pár tipů jak pěstovat vánoční hvězdu

- nekupovat si rostliny na trzích a ve venkovních prostorách, kde je velká šance, že už je ofouklo a kde stojí v chladu 
- nechat si rostlinu na cestu dobře zabalit do papíru
- umístit na světlé místo spíše do místnosti kde topíte, ponsettie mají rády teploty nad 20°C, ale nedávejte je k sálavému teplu radiátorů
- pozor aby je neofouklo když větráte, nemají rády studený vzduch
- zalévejte opatrně, zemina by neměla být stále nasáklá vodou

Máte nějaký zaručený hvězdný recept jak na to? Pochlubte se jak se daří pěstovat hvězdy vám, jsem zvědavá na vaše pěstební úspěchy/záhuby/tipy&triky!

Navštívit Lisabon

někdy v osmdesátkách minulýho století, myslím si, že by vypadal přesně stejně, jak ho znám dneska (až na ty všudypřítomný dealery haše/brýlí/deštníků, i když kdo ví). A tak mě nepřekvapuje, že ani za těch pět let, co jsem tam nebyla se nezměnilo vůbec nic. Naopak, jsem nadšená, že tohle město má pořád tak úžasného genia loci (kterého třeba naše Praha už tak trochu ztratila) a tajně si přeju, aby ty starý oprýskaný omítky nikdy nenahodili a polorozpadlý domy na jejichž střechách roste býlí nikdy neopravili... miluju Lisabon, Portugalsko i tu jejich ušišlanou portugalštinu.

Nervy na niti

Jsem strašná trémistka.
Teda není to tak hrozný, že by mě nervozita úplně paralyzovala, ale znáte to - klepající se kolena, ruce, když to je hodně špatný i hlas a rychlost řeči se přesunuje pomalu za hranici zvuku, jen aby to měl člověk rychle za sebou, co na tom, že mluví tak rychle, že nestíhá dopředu myslet. 
Jak jsem u sebe vypozorovala, zhoršuje se to geometrickou řadou s počtem diváků. Nejlepší jsou samozřejmě písemné rozhovory do časopisů kdy si všecko promyslíte a řeknete to co chcete a aby to mělo hlavu a patu. Do rádia to taky ještě jde, to je většinou jeden na jednoho + diktafon. Zatím jednoznačně nejhorší byla PechaKucha, kde jsem prezentovala sice 20 obrázků x 20 vteřin, zato před asi 200 živejma l idma, tam přišel na řadu i ten třasohlas... brrr
Televize se zařadila do střední kategorie, pomáhá, že všechny ty, co se na vás dívají, nevidíte. Pokud vám tedy k rozhovoru nepřizvou někoho nepředvídatelného, kdo se snaží "dělat srandu", jako byl tentokrát Patrik Hezucký. Ale to už je (díkybohu) pouze pro pokročilé televizní hosty. Klobouk dolů před Jitkou Zajíčkovou, že to ustála!

Krásný nový rok vám všem!

designskóre 8:4

DesignSUPERMARKET byl letos povedenej musím říct. Nerekonstruované prostory Kafkova domu mi sedly nějak víc než loňská zrekonstuovaná Archa. Navíc pozorovat návštěvníky, jak se jeden po druhém groteskně přeráží o traverzu ležící přímo uprostřed našeho showroomu bez podlahy, bylo zábavné. Nutno dodat, že nikdo nedopadl až na zem!

no a ten výhled!

instalace vánoční červené kolekce se mi strašně líbila

a DSM štendr od deFORM je pro ZnN jak dělaný

Made my day

Svoje zákazníky nepočítám, ani si nedělám statistiky, jestli jsou to spíš ženy nebo muži, spíš mladší nebo starší, na to čas vážně nemám, i když by mě to zajímalo.

Dneska mě ale v krámku navštívila asi moje zatím nejstarší zákaznice. Elegantní dáma ve fialovém kabátě s baretem na hlavě a krásnou leštěnou hůlkou v ruce. Paní Blance je 82 let a přijela do Zahrady na niti až z Hradce, teda samozřejmě né jen kvůli tomu, aby se podívala ke mně do krámku, je v Praze na návštěvě u svých známých a tak si řekla, že se musí podívat do té Školské! Četla se mnou totiž rozhovor ve Vlastě, co si půjčuje v knihovně (jojo v té Vlastě, co se mi nikdy nedostala do rukou). A tak si opsala adresu a našla si to na mapě.

V Praze se vyzná, protože tady před šedesáti lety studovala učitelství, než jim ústav Nejedlý zavřel. Pak si vzala pétépáka a bylo po studiu úplně.

Zahrada na vlásku

Situace kdy se těsně před odjezdem na dovolenou stane nějaká milá katastrofa, znáte to?
Naposledy to byl zlomený klíč v zámku nezamknutého krámku, ale minulý pátek byla situace o dost apokalyptičtější, strašně jsem se lekla, že na mě padá strop, že je zemětřesení, že se všechno zničí a rozbije... prostě že tajfun Haiyen dorazil i do Školský a bude to zkáza... to všechno těsně před odjezdem do Krkonoš, uf!

Přitom se "jenom" vytrhl krajní kolík mojí závěsné sítě a všechny kokedamy, aerária, krmítka i světla se zhoupla či rovnou přisála na zemi. Škody kupodivu minimální (odnesla to tři aerária) jen já jsem se pak s koštětem v ruce šokem klepala ještě hodinu.

Mediální zářez

Né že by mě poznávali lidi na ulici, toho se doufám ani nikdy nedočkám! Ale tento týden vyšel článek o Zahradě na niti v časopise Bydlení stavba reality od MF Dnes. Za chvíli budu v těch rozhovorech kovaná!

A taky začínám přicházet na to, jak to vlastně s těma novinářema funguje. Na jednom semináři v rámci Rozjezdů nám typického novináře popsali jako někoho, kdo je za prvé ve strašném stresu a spěchu, za druhé se s ním nejspíš vůbec nesetkáme osobně a za třetí napíše hlavně to, co nechcete publikovat. Moje zkušenost je zatím v tom případě velmi pozitivní a zcela opačná. Prozatím jsem se setkala jen se sympatickými, převážně novinářkami (i když třeba telefonický rozhovor pro časopis Vlasta se mnou dělal muž :-) a ve většině případů mě i poctili návštěvou v krámku.

Visuté zahrady Lenčiny

Miluju Žižkov i náš cihlovej dům ze 40. let, ale co mi chybí a asi ještě nějakou dobu chybět bude (počítám tak do důchodu) je vlastní zahrada. Jediný venkovní prostor je náš miniaturní balkón, ale každej decimetr čtvereční na plánovanou džungli se počítá! Tak se vám s tou mojí malou džunglí, co mi přes léto vyrostla musím pochlubit.

Na jaře jsem nakoupila nádoby a květníky a rozhodla se pro venkovský ledabylý styl "každejpes(květináč)jináves", který se k nám na Žižkov dokonale hodí, žádná moderna, žádná střídmost, jen ať to pořádně zaroste!

bez bylinek to prostě nejde

Na zelené vertikální vlně

Jsem obdivovatelem rostlin, zvlášť když se dají někam pověsit, zavěsit či zaháknout. A tak zbožňuju tzv. vertikální zahrady, zahrady na stojato. 
Nejznámější jsou zelené stěny od Francouze Partica Blanca, najdete je po celém světě, spousta jich je k vidění v Paříži, možná už jste i nějakou viděli a ani o tom nevěděli. Trochu mě mrzelo, že jsem při návštěvě Paříže objevila jen jednu, čekala jsem, že natrefím na vícero, špatná příprava, no, ale určitě jsem v Paříži nebyla naposledy... 

budova Nadace Cartier

Jednu jsem objevila na pařížském letišti Charlese de Gaulla při cestě do Mexika, tak si vzpomeňte, až někam poletíte z Paříže! Je vidět, že je ještě čerstvá, rostliny se ještě nestihly přerůst a je krásně vidět organická vlnovka.

pařížské letiště ChDG

Člověk si hned něco takového představuje doma na stěně v obýváku. Údržba takové vertikální zahrady ale není jen tak, a tak je to záležitost náročná a nákladná, nic pro domácnost.

Na DesignBloku 2012 byl k vidění úžasný obraz z norského lišejníku i obraz z rostlinných epifytů. Na ceny se radši vůbec neptejte.

obraz z lišejníků, barevnost odpovídá reálu a je prý přírodní (!)

obraz s parožnatkou

Tak třeba se jednou objeví i nějaké jednoduché řešení, jak si pořídit vertikální zahradu domů aniž by to stálo bambilión...

Rok Hrubosti!

Dneska je tomu rok od naší kozlovské veselky.

time lapse made by tchán

Bylo to tak strašně fajn, že bych se nejradši rozvedla a dala bych si to ještě jednou!

Jak jsem se nestala podnikatelkou roku

Do Rozjezdů jsem se přihlásila náhodou.  

Z toho, co jsem o soutěži věděla, jsem si moc velké naděje na jakékoliv umístění nedávala. V minulých ročnících vítězili hlavně projekty prospěšné pro společnost, tak jsem si říkala, že to bude hlavně zajímavá zkušenost a budu mít možnost navštívit i nějaké ty semináře o podnikání, o kterém toho zas až tolik, na to že podnikám, nevím...

Vlastně jediné, co jsem do soutěže vložila, bylo moje nadšení a můj čas. V prvním kole čas strávený nad psaním, konzultováním a upravováním projektu, abych ho pak na poslední chvíli konečně odeslala. Tehdy se čas zúročil v neočekávaném vítězství v pražském kole. Byl to tak trochu zázrak, přeci jenom v pražském kole soutěžila celá čtvrtina ze všech 408 přihlášených projektů.

finalistky pražského kola