Výlet za socialismem

Strašně jsem se chtěla podívat na Kubu, byla to jedna z mých vysněných destinací, chtěla jsem vidět ten reálnej socialismus. Bala jsem se, že než se tam vypravíme, tamní režim se obrátí, rozpadne a skončí, Kubu zaplaví američané, socialistická retro romantika bude ta tam a my to prošvihneme...

První pohled na Kubu, když jsme vylezli z letiště byl tento <3

Stihli jsme to tak akorát včas. Zemi vede Fidelův bratr Raul, kterému je přes osmdesát let a je nemocný, takže je možné, že tahle socialistická pohádka brzy skončí... no, slovo pohádka po třech týdnech na Kubě beru zpět.

Náš kubánský okruh Varadero - Havana - Vinales - Trinidad - El Nicho - Varadero

Jako obvykle jsme neměli žádný daný plán, řekli jsme si, že kde se nám bude líbit, zůstaneme dýl a nebudeme nic hrotit, jsme na dovolený, žejo...
Na Kubě se to ale trochu komplikuje, protože nedostupnost internetu a informací a toho že nemuluvíme plyně španělsky dělá cestování trochu těžší. Navíc na vás stále někdo zkouší různý habaďůry a prostě je to kupodivu náročnější než v Jižní americe.

Kubánské letovisko Varadero jsme navštívili jen kvůli tomu, že jsme sem měli levné letenky, jinak bych tuto destinaci úplně vynechala. Nekonečná pláž je sice pěkná, ale jinak se nám tady vůbec nelíbilo. Prostě poloostrov plný hotelů ze 70. let a uprostřed 4 proudá silnice s restauracemi.

Takže jsme tady byli jen nezbytné dvě noci, než jsem se vyléčila z chřipky chycené po cestě sem (zrušili nám let, a tak jsme absolvovali poměrně zdlouhavou cestu do Amstru, která zahrnovala i vlaky asi 6 přestupů). Naštěstí jsme našli ubytovaní ve vesničce Santa Clara hned vedle, kde to bylo alespoň trochu autentické a úplně neturistické.

Pak už jsme se vydali na okružní cestu po Kubě. Nejdřív do Havany, autobusy na týden dopředu vyprodané, takže sdíleným taxíkem.

Havana má úžasnou atmosféru, je plná života i když má občas člověk pocit, jako by tu nedávno skončila válka. Budovy jsou v šíleněm polorozpadlém stavu a někdy jsem měla dojem, jako bych se vrátila v čase, to hlavně kvůli těm starým autům. Trochu nevýhoda je, že teda děsně smrdí (ty auta).

Dočetla jsem se, že každý týden prý v Havaně spadne jeden koloniální dům, když jsme se na to ptali průvodce z Freetoury, řekl nám, že to je americká propaganda a že to samozřejmě není pravda...
Podle toho co nám ten 20letý kluk vyprávěl jsme usoudili, že mají buď už slušně systémem vymyté mozky nebo prostě jen musí říkat to, co si nemyslí v rámci zachování loajality Fidelovi. Všechno byla buď americká propaganda nebo za to mohlo El bloqueo - americké embargo uvalené na Kubu v 60. letech.  

Takovéhle staré veterány tu jezdí díky tomu, že na Kubu se nedováží žádná nová auta, není to potřeba, tyhle totiž stojí jako nové auto. Pojízdný Buick z 50. let stojí na Kubě 30 tisíc konvertibilních pesos, což je 30 tisíc dolarů. Auto je tu malé bohatství vzhledem k tomu, že průměrná mzda kubánců je 20 - 80 dolarů na měsíc.

Musím říct, že jsem čekala socialismus tak, jak si ho pamatuju z dětství, asi trochu natřenej na růžovo, ale tady je situace ještě o dost jinde. Nejde si tu nic moc koupit, takže jsem byla fakt ráda, že jsem si nic nezapomněla. Obchody vypadají nějak takhle...

Masna kde nikdo není, protože už je vyprodáno

Rum a cigarety nedostatkové zboží není, ostatní regály prostě vyplníte konzervama s mangem...

Regál s grogerií, to vlevo jsou zubní pasty a dole kartáčky na zuby, to vpravo mýdlo na tělo a mýdlo na praní a sprchový gel... a pak ještě konzervy s mangem...

A tady výkladní okno jedné drogerie

Přímo před tímto obchodem nás oslovila mladá holka s dítětem v kočárku, uměla anglicky a když nám dala různé typy, co v Havaně navštívit, poprosila nás, jestli bychom jí nekoupili mléko pro dítě. Souhlasili jsme a ona nás zavedla do obchodu, kde paní prodavačce ukázala na dózy se sunarem a začala si do tašky dávát jednu krabici za druhou, paní prodavačka nám na kalkulačce ukázala sumu 40, mysleli jsme, že to je částka v kubánských pesos, tak jsme jí požádali, aby částku vydělila, že můžeme zaplatit jen v konvertibilních pesos, ale ukázalo se, že částka už je v konvertibilních pesos a žena po nás tak chce 40 dolarů za 5 krabic se sušeným mlékem. Vyvalili jsme oči a řekli holce s kočárem, že to je tedy i na nás moc a koupili jí jednu krabici za 8 dolarů. Strčila jí do tašky a než jsem se stihla otočit byla tatam.

Až pak jsem si v rozečteném průvodci Cuba Conga přečetla kapitolu o vynalezavých scamech všeho druhu, kde je tenhle trik s mlékem na prvním místě. Funguje to tak, že ta holka pak do obchodu tu karbici s mlékem vrátí a s prodavačkou se o těch 8 dolarů šábnou...

Pokud pojedete na Kubu, moc doporučuju si přečíst zmiňovaného průvodce, hodně se u něj pobavíte a ušetří vám spoustu peněz a možná i nechtěných malérů, protože pochopíte, jak to na Kubě chodí, na co se připravit a čeho se vyvarovat. 
Musím říct, že to byla jediná věc, která mě na Kubě fakt štvala. Být neustále ve střehu kdo na vás co zkouší, protože tady prostě nemůžete věřit vůbec nikomu, všichni se z turistů snaží vytřískat peníze a navíc tu funguje složitý systém provizí, takže kdokoliv vám cokoliv poradí, má z toho nějaké to procento sám. A mají na to triky vážně promakané! Třeba i ze zdánlivé blbosti, jako že vám řeknou, že tenhle autobus jede přimo do centra, i když jede úplně opačným směrem, jen abyste nastoupil s níma a třeba z vás něco cestou káplo. 
Jsem zvyklá, že všude na cestách platíme "gringo" připlatek za bílou kůži a za to, že se nedokážeme pořádně domluvit, ale nikde kde jsme byli, to nebylo tak intenzivní. Je to trochu únavné a nepříjemné. 
O mých tipech na cestování po Kubě se dočtete v článku Na vlastní pěst, který publikuji na konci téhle kubánské série.

Co měla zklamalo hodně bylo jídlo, strašně jsem se těšila na čerstvé ovoce a zeleninu, na manga a ananasy a tak vůbec. Jestli rádi cestujete za gurmánskými zážitky, tak ne na Kubu, prosím. Z ovoce tu měli akorát kyselý pomeranče, maličké banány, většinou v prodeji zelené a ananasy byly taky kyselé, na manga pro změnu nebyla sezóna. Hlavně tu ale nejsou žádné trhy, místní smí prodávat ovoce a zeleninu jen z vozíků, které se musí neustále pohybovat, viz foto nahoře. Ryby a mořské plody měli v restauracích dobré, ale spíš tu jede pizza, těstoviny a hamburgery. V Havaně mě navíc postihla parádní otrava z jídla, nejspíš z hamburgeru z takového moc hezkého skoro až hipstr bistra. Otravu z jídla jsem zatím nikde na cestách neměla, mám trochu kachní žaludek, tak Kuba má moje prvenství.

Jediná nevýhoda těchto krásnějch starejch bouráků je ten děsnej smrad, který produkují...

I ty polorozpadlý koloniální domy mají něco do sebe, vlastně až je jednou všechny opraví, Havana úplně ztratí svého špinavého Genia loci a to bude velká škoda.

Kdyby mi někdo řekl, že jsem se právě vrátila do 70. let, tak mu uvěřím...

Jakou největší poctu prokázat Chému a Fidelovi? Přece umístit jejich portréty na panelák aby dobře viděli na přehlídky, které se konají na té 12 proudé silnici!

Kubánský El Capitolio je hodně podobný tomu americkému Capitolu, ale prý je o trochu vyšší! (říkal průvodce)

Kdybych se narodila na Kubě, tak budu asi vypadat nějak takhle, bych řekla...

Pohled na Havanu ze střechy jedné restaurace vypadá zvláštně, některé úhly pohledu mi trochu připomínaly spíš Aleppo

Ten vysoký věžák je havanská nemocnice, zdravotnictví je tu prý na vysoké úrovni... říkal nám průvodce, asi tu spíš nikdo není moc nemocný, protože u vstupu bylo liduprázdno, provoz nulový, bylo to zvláštní, na nemocnici

Autobusy do Vinales jsou opět vyprodané, takže jedeme zase sdíleným taxíkem s párem australanů. Netušíme kdo pro nás přijede a když nám ráno u domu zastaví tenhle bourák, jsme nadšení... po 300 km cesty už to taková paráda není, ale rozhodně to stálo za ten zážitek. 

Tak adios Havana!