Trinidad

Z tabákového zeleného Vinales jsme se vydali na východ směr staré koloniální UNESCO městečko Trinidad. Tentokrát novým minibusem, za což jsme byli rádi, protože cesta do Trinidadu trvá asi 6 hodin.

A nakonec to byla naše poslední cestovací zastávka na Kubě. Protože se nám nechtělo zdlouhavě řešit dopravu a zase se harcovat dál, řekli jsme si, že tady nějakou dobu zůstaneme a nakonec jsme zůstali týden.
Rezervovali jsme si krásné ubytování u místních v tzv. Casa particulare a měli jsme tak dost času si všechno pěkně prohlédnout.

Procházeli jsme se krásnými uličkami s koloniálními domy a za tu dobu co jsme v Trinidadu strávili jsme ho prolezli opravdu pečlivě.

V Trinidadu to žije a panuje tu, řekla bych tak z poloviny, stále autentická atmosféra. Turistů je tu sice docela dost, ale jakmile odbočíte z pár centrálních uliček, je hned vidět místní život bez příkras. Je moc fajn mít víc času na takové prohlídky a ne jen vše prolítnout, odfajfkovat si na mapě a jet dál.

Taková samovolná zelená stěna... 

Přímo před naším domem skoro denně dominová partička, od rána do setmění

Kdo má nohy tančí salzu

Několikrát jsme si půjčili kolo a jeli se koupat na krásné pláže 12 km za městem a i cesta tam je opravdu poetická.

A na plážích skoro nikdo nebo teda dopoledne vůbec nikdo

 Pláže tu jsou korálové a jen pár desítek metrů od břehu plave spousta barevných rybiček. 

Také jsme si udělali výlet vlakem do nedaleké vesnice Iznaga s vyhlídkovou věží a muzea z bývalé fabriky na cukrovou třtinu.

Čekáme v čekárně s Fidelem

třtina kam se podíváš

Tahle věž teď slouží jako rozhledna, ale v dávných dobách sloužila ke kontrole otroků pracujících na třtinových polích... to už tak poetický není

Iznaga je vyhlášená vyšívanými ubrusy, které jsou rozvěšené po celé cestě od vlaku až k věži, když jsme to viděla okamžitě jsem si vzpomněla na své vyšívací pokusy, ale tohle je tedy vyšší dívčí... ptala jsem se paní, jak dlouho takový ubrus vyšívá, prý tak týden, někdy i dva...

Tom byl v Trinidadu taky spokojenej, protože je tu opravdu hodně voškliváků...

A zpět do trinidadských uliček...

Trinidadský obchod pro kubánce...

... a pro turisty...

S jídlem jsme měli trochu potíž, v turistickém marketu prodávali jen doutníky, rum a super drahé brambůrky v pixle a běžné potraviny jsme moc nevěděli kam jít koupit. Občas se v obchodě objevila obří várka vajíček, ale druhý den už zase prázdné police. Takže náš způsob stravování byl jít ráno do restaurace na americkou snídani, na odpoledne si vzít muffiny od snídaně s sebou a večer jít na večeři.

Ty dlaždice chci domů!

Připíjíme Trinidadu na zdraví kubánským národním nápojem,
kterým není Mojito ani Cuba libre, ale Daiquiri!

Salud!

Přála bych kubáncům, aby tahle jejich "socialistická pohádka" taky jednou skončila a dočkali se svobodné Kuby. Sice mi občas připadalo, že to většině snad ani nevadí a dokáží být veselí a spokojení i tak.

Za sebe ale vím, že kdybych se svojí povahou měla na Kubě žít já, asi bych se hodně trápila, i když je to nejspíš těžké posoudit coby kdyby. Jsem alergická na aroganci moci, kterou tady mají taxikáři, úředníci nebo kdokoliv, kdo má něco co potřebujete. Každopádně bych výlet na Kubu doporučila všem, kteří už trochu zapomněli, co to je ten socialismus abychom si to nemuseli znovu zopakovat podle hesla George Santayana  "Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat."