Salar de Uyuni

Noční přejezd z La Pazu do Uyuni netopícím busem nás vyplivl v pět ráno do ranní tmy pouštního městečka s teplotou 5°C.
Náš původní výlet do Peru se musel kvůli tomuhle místu rozšířit o týden v Bolívii, původně jsem si nevím proč totiž myslela, že Salar de Uyuni je v Peru, není a nakonec se ukázalo, že tři týdny v Peru jsou akorát a týden na návštěvu La Pazu a tohoto úžasného místa bylo dobré rozhodnutí. Oprava: nejlepší rozhodnutí! 

Uyuni je takové pouštní městečko, které vzniklo na kraji solné pouště díky těžbě soli, několik rovnoběžných ulic, občasná oblaka prachu, toulaví prašiví psi, chybí tu už jen běžící chomáče trnitých keřů které pohání vítr...

bolívijská moderní architekrura

Uyuni je městečko malé, zato docela živé...

Kousek za městem se nachází tzv. hřbitov vlaků, které tu zůstali po tom, co místní železnice pro dopravu soli z Uynui už neměla co přepavovat, protože těžba skončila. Působí to tu velmi zvláštně, až apokalypticky, písek, pusto a staré zrezivělé mašiny...

Sice jsem psala o tom, že v některých věcech mi chování místních přišlo až tradičně ekologické, v otázce odpadků je to tu bohužel stejné jako ve všech rozvojových zemích... hrůza

Pokud jste o Salar de Uyuni nikdy neslyšeli, tak vězte, že to je největší solná poušť na světě, která vznikla někdy v Neolitu vyschnutím původního jezera, které dalo kromě solné pouště vzniknout třeba i jezeru Titikaka.

Solnou pláň tvoří 10 tisíc kilometrů čtverečních několikametrové vrstvy soli často v kombinaci s vrstvami dalších prvků jako je lithium a nachází se v nadmořské výšce 3650 m n.m.

Ve dne výheň v noci zima jako v morně a v deštivém období tu prší a autem pláň nepřejedete.

Je to opravdu neuvěřitelné místo a poměrně hodně turistické, jediný způsob jak si totiž solnou poušť užít je vydat se na několikadenní prohlídku terenním autem... naštěstí je prostor tak obrovský, že se ta auta v té nekonečnosti ztratí.

Můžete jet několik hodin a ani se nedotknout volantu a vidět jen nekonečnou bílou pláň s horami na obzoru. Pokud tedy nenarazíte na některý z ostrovů. Když jsme se přiblížili k ostrovu Incahuasi, myslela jsem, že mě šálí zrak.

Tenhle ostrov má zroj vody, proto ho Inkové používali jako záchytnou stanici, když přecházeli poušť, ostaní obyvatelé vždy solnou pláň obcházeli, protože z ní měli respekt. A protože má zdroj vody, rostou tady tyhle neuvěřitelné obří kaktusy...

Tyhle obříci (Echinopsis atacamensis) přirůstají 2 cm za rok a napodzim se celé obalí žlutými květy, které přilétají z pevniny opylovat mraky kolibříků...
To jsme už ale naštěstí neviděli, protože to bych asi už definitivně umřela krásou. I tak jsem měla pocit, že jsem v nějakém naprosto neuvěřitelném snu.

Kaktusy kupodivu i produkují kaktusové dřevo, jen musíte počkat, až kaktus sám uschne, když ho porazíte, shnije a dřevo z něj nikdy nedostanete.

Takové kaktusové miminko...

Tohle místo má nesukutečnou energii, člověk se musí pořád štípat, jestli se mu to nezdá a pořád dokola si opakovat, že to není sníh, ani zamrzlý jezero, ale prostě jen fakt hodně soli... a uprostřed tý soli kaktusovej ostrov...

U jednoho stánku s občerstvením jsem si jen tak koupila dinosaura a moc jsem nechápala, proč tu uprostřed ničeho prodávají dinosauří suvenýry, až pak jsem pochopila na co... ale na takový ty trikový fotky na který je to tu jako dělaný potřebujete pořádnej foťák, ne jen telefon (mimochodem foťák z naší minimalistické cestovní výbavy vypadl dávno, všechny cestovací fotky jsou z mého telefonu, zjistila jsem, že to je prostě svobodnější).

Po západu slunce nad solí jsme se ubytovali v solném domě, kde i podlaha byla ze soli a místní ženy si zrovna fascinovaně prohlíželi Elle, bizár.

Ráno jsme viděli divoké lamy vikuně

i lamy domácí...

...co se pasou na zbytcích po už skizené quinoe, která jako jedna z mála plodin dokáže růst na zasolené půdě

Místním muzeem ve vesničce Tahua nás povedl pán, který ho vytvořil ze svého domu a na zahrdě sbírá kameny podivných tvarů z celého širokého okolí. Krom jeho muzejního domu a kostela už tu nezůstalo z vesničky moc domů ani lidí.

Taková pouštní náves, místo kaštanů kaktusy...

z quinoi tu dělají i pivo, dobrý pivo!

kaktusové dveře

A nakonec jsme ještě viděli plameňáky a já se dozvěděla, že svojí sytou barvu dostávají díky tomu, že žerou modrozelené řasy plné karotenoidů a čím jsou lépe živení řasami, tím má jejich peří sytější barvu...

Člověk by řekl, jak je možné, že v tolika soli vůbec něco dokáže přežít. Vlastně tu nic není, jen sůl, slunce, horko a pak zase zima, a přesto je tu tolik života. Ta naše planeta je opravdu zázrak!

Přemýšlela jsem nad favoritem tohoto našeho peruánsko-bolivijského výletu a Salar de Uyuni to vyhrála... prostě to nejlepší nakonec!

Težko říct, jestli fotky můžou zprostředkovat ten pocit a ten zážitek, jaký člověk z toho prostoru, vůně a nekonečnosti má. Když budete mít někdy možnost, vypravte se sem, stojí to za to a bůh ví, jak dlouho tu tohle solné moře bude, je v něm totiž schovaných 70% veškerého lithia na světě a to je hodně bolívarů...