La Paz

Když jsme se probudili po první noci v Bolívii, za okny znělo známé troubení a křik a když jsem vyhlédla z okna našeho hostelu, zjistila jsem, že jsme přímo uprostřed pouličního trhu, kontrast s nočními prázdnými ulicemi byl krásné ranní překvapení. 

Hned jsem se vypravila trh prozkoumávat a nebyl to trh ledajaký, byl obrovský, rozkládal se přes nekolik desítek bloků na každou stranu a byl to nejkrásnější trh jaký jsem kdy viděla. V ulicích okolo našeho hostelu byly hlavně květiny, bylinky a ovoce a zelenina... ale o pár ulic dál se sortiment různě proměňoval.

tolik druhů brambor jsem snad nikdy neviděla

a tohle jsou také bramobory, jen jsou mrazem vysušené, takže vydrží roky, přidávají se do omáček a mají pak takovou oříškovou strukturu, místní způsob používání brambor, o kterém jsem nikdy ani neslyšela... nejdřív jsem myslela, že to jsou nějaké houby než jsem se odhodlala zeptat...

Ale nejkrásnější na trhu nebyla jen nabídka nejrůznějších lahůdek, ale hlavně lidé, ať už prodávající nebo nakupující. Nemohla jsem se nabažit a vynadívat... to oblečení a šátky a sukně a kloboučky...

Ženám s buřinkami na hlavě se v Bolívii říká Cholitas [čolítas] a jsou autentickou a velmi ceněnou součástí místní kultury. Buřinky údajně nosí proto, že během španělské kolonizace prý nějaký obchodník dovezl velikánskou záslku klobouků, ale neodhadl velikosti hlav místních a klobouky byly příliš malé, a tak se rozhodl nabídnout klobouky místním ženám s tím, že je to v Evropě poslední móda a že by to byl velmi slušivý doplněk i pro ně a uspěl. Nakolik je tato historka pravdivá nevím, říkal nám jí místní průvodce a našla jsem stejnou i na wikipedii, ale mám k ní trochu nedůvětu a pocit, že pravdivého scénáře už se asi nikdo nikdy nedopátrá... 

Podle umístění kloboučku na hlavě se dá poznat, zda je cholita vdaná, jestli je vdova nebo třeba v komplikovaném vztahu. A když to vypadá, že bude deštivé ráno, je dobré si buřinku zajistit proti dešti, aby zbytečně nenavlhla...

Cholity nemají rady, když je někdo fotí, docela chápu, že je jim to nepříjemné, takže jsem zvolila taktiku nenápadnosti a všechny fotky jsou focené telefonem tzv. na blind, prostě jsem tak chodila a občas tajně nějakou vyfotila... proto ty prsty... ale některé dámy tedy i tuto mojí taktiku prokoukly a zakrývaly si obličej, moudré ženy!

Moc se mi líbilo, že místní chodí na trh s košíky a látkovými taškami a většina nákupu se balí do papíru a rozhodně to není žádná  móda, jako mám občas pocit v Praze na Náplavce, prostě přirozená ekologie.

A taky mě fascinovalo, jak mají cholitas sladěné oblečení, nejdřív mi to přišlo jako náhoda, ale určitě to náhoda není, většinou šaty ladí se šátkem, se zástěrou nebo blůzou... trochu smutné je jen to, že mladší ženy na trhu už prodávají v teplákách a tričkách dost často pěkně špinavých a na hlavách mají čínské kulichy, takže bych řekla, že za pár let asi bude tomuto kouzlu Lapazského trhu plném cholitas konec.

Kromě potěšení oka na trhu samozřejmě člověk potěší i mlsný jazyk, třeba tímhle smaženým párkem z mletého masa v housce s nakládanou zeleninou... na trhu je prostě nejlepší a nejlevnější jídlo, jak v Bolívii, tak v Peru

je mi záhadou, že se tady prostě chovají ekologicky jen tak ze zvyku...

Našli jsme v La Pazu i zajímavá místa na snídani, jen tedy asi trochu pro turisty, soudě podle cen, ale hezký to bylo, to jo!

Angelo Colonial nazval Tom vetešnictvím, ale já veteš ráda, mělo to fakt kouzlo a měli tu výborné horké mléko s quinuou.

obří sbírka krabiček od zápalek z celého světa

Chtěla jsem si z cesty přivézt domů jediný suvenýr a to alpačí svetr, což se ukázalo být kupodivu docela problém. V 90% obchodů se suvenýry mají totiž všechno jen ne pravou vlnu. Prodavač sice tvrdí kdeco, ale když svetr stojí v přepočtu 350Kč, tak to nebude ani ovčí vlna, natož vlna z alpaky. Pak tu jsou ještě obchodní řetězce jako SOL Alpaca, které najdete v každém městě po celé Jižní Americe a kde nabízí sice provotřídní kvalitu, ale přemrštěné ceny a hlavně oblečení má zcela evropský styl trochu jako United color of Beneton, je naprosto bez duše, prostě nic autentického. 
V La Pazu jsme nakonec strávili docela dost času, protože se nám tu fakt líbilo a objevila jsem tu i jeden obchůdek kde měli ručně vyráběné zboží od místních malých tvůrců, ale bohužel svetr mi tu žádný nebyl tak jak bych si představovala.
  

Jeden z obchodů, který sice zaujme, ale výrobků z pravé vlny nabídne asi tak 20%. V levných "gringo svetrech" místní nepotkáte, jsou čistě pro turisty a jsou z uměliny. Když člověk navštíví několik desítek obchodů, tak se ten rozdíl naučí poznávat vcelku rychle. Vlna je na omak trochu drsná a studená a cena vlněného svetru rozhodně nejde pod 750Kč. 

Ubrusy tady vypadají všude krásně, ale doma si moc neumím představit s čím bych je zkombinovala, je to na mě asi moc etno...

Když už jsem byla v koncích, zapátrala jsem na internetu a objevila jsem přesně to, co jsem hledala! Malý obchůdek Unique Bolivia, je trochu zapadlý v průchodu do domu a bez internetu bych neměla šanci ho najít.

 

Unique Bolivia provozuje sympatická dáma Maria Calzadilla, která má neuvěřitelný vkus. Spolupracuje s různými švadlenami a pletařkami, které vyrábí oblečení podle jejích návrhů. Byla jsem naprosto uvytržení... Maria mluví plynně anglicky a moc dobře jsme si popovídaly. Vysvětlila mi, jak se to vlastně s vlněným byznysem v Bolívii má, jak poznat ovčí vlnu od alpačí a od baby alpaky a také jaké mají různé typy vlny vlastnosti a vůbec to byl moc příjemný zážitek.

Do Unique Bolivia jsem se pak ještě několikrát vrátila a nakonec jsem si koupila zavinovací alpačí svetr na špendlík, který je neuvěřitelně teplý a strašně příjemný, taky několik alpačích šál pro sebe, mámu i ségru a pak jsem sem vzala i Toma, který si také vybral jednoduchý univerzální alpačí svetr bez vzorů. Nakonec jsem si ještě pořídila dva krásné klobouky.
Jestli někdy pojedete do La Pazu, tak tenhle úžasný obchůdek nevynechte!

Narazila jsem i na čarodějnickou ulici, kde se prodávají nejrůznější propriety na zaříkávání, odhánění zlých duchů a hlavně na obětování pro Pachamamu. Pachamama je bohyně plodnosti, hor, úrody, prostě matka Země, která stvořila základní čtyři Quechua principy (vodu, Zemi, Slunce a Měsíc)a proto se jí objetovávají lamy, různé sošky a palí se pro ní byliny a svíce.   

Bolivijské čarodějnice!

La Paz není nijak historicky krásné město, ale má svojí hodně autentickou atmosféru, žije to tady a není tolik turistické jako třeba peruánské Cusco nebo Arequipa, alespoň na mě tak působilo. 

La Paz má i modernější čtvrť s bulváry a skleněnými budovami. Tradičně jsme se vydali na místní Free Tour, kterou se snažíme absolvovat v každém větším městě, ale bohužel v La Pazu byla dost slabá. Od naší první Free Toury ve Vilniusu jsme jich dali už hodně, ale Vilnius zatím nic nepřekonalo. (Free Toury pořádají vždy místní a jsou založené na principu, že vás provedou městem a na konci prohlídky průvodci zaplatíte podle toho, jak se vám jeho představení města líbilo... je to čistě na vás a průvodce má velkou motivaci udělat prohlídku co nejzábavnější a nejzajímavější.)

Nejlepší způsob jak si za babku prohlídnout La Paz trochu z ptačího pohledu jsou místní lanovky. Lapazská samospráva se inspirovala prý ve Švýcarsku a vybudovala několik tras lanovek do všech koutů rozlehlého lapazského údolí a místním tak umožnila velmi rychlý, levný a pohodlný spoj po celém městě, které má přes dva milion obyvatel a hlavně asi 500 metrů převýšení! Jedna jízda stojí 3 bolívary, což je asi 9 korun.

Z nadmořské výšky 3600 m n.m. v centru města se můžete lanovkou vydat nahoru do El Alto do výšky 4095 m n.m. 
Jediné, co mě trochu mrzelo bylo, že tu po evropském vzoru nejsou u lanovky vybudované žádné vyhlídkové terasy, kde by se člověk mohl kochat těma panoramatama... na to už asi nezbyly peníze.

La Paz v celé své kráse

Na rozloučenou jsem se konečně odhodlala dát si ten místní dezert, co tu roznáší cholity na tácu po parku... kyselé želé s čepicí z bílku a cukru.