Cesta nad mraky

Občas je dobré, vydat se za hranice všedních dní, neřešit e-maily, položky z to do listu aspoň na chvíli hodit za hlavu a trochu si hrábnout na dno svých sil.
Hodit batoh na záda, vzít hůlky/cepín, nazout pohory/mačky a vydat se na kopec, nad mraky a řešit jenom ty nejzákladnější věci jako jak popadnout dech, počasí, oblečení a jak si dojít přes sedák na záchod.

Mám to štěstí, že mám kamarády horolezce, které občas svolí a vezmou i svoje kamarády-lemry někam do hor. Mají můj obdiv, protože já být jima si nás na triko teda nevezmu.  

Tentokrát nám Ondřej s Janou naplánovali výstup na Grosses Wiesbachhorn, s přespáním na Heiner-Schweiger-Hause ve výšce 2008 m n.m. kde jsme měli jak já říkám trpasličí ubytování - lager pokoj se spoustou paland. A pár z nás už taky slušnou výškovou nemoc.

Počasí moc nevypadá na červenec, v tuhle dobu měl být sníh až nad 3000 m n.m., takže se nám podmínky trochu ztížily, v sedm ráno nasazujeme mačky už u chaty a začínáme zmrzlou déčkovou ferratou, která nakonec odradila půlku naší lemra-výpravy, ta to při představě, že takhle to bude až nahoru, rovnou vzdala.

Já si ale řekla, že se teda jen tak nevzdám 50 metrů za chatou a jako hrdý Budžes vytrvám! 

Ledová skála se naštěstí po pár stech výškových metrech přehoupla ve sníh a otevřely se nevídané výhledy na Mooserbodenské přehrady a okolní kaprunské ledovce... 

Pak už jen projít mrakem

a stoupat

a stoupat a stoupat

až nad mraky

Grosses Wiesbachhorn - 3564 m n.m. - dobit!

Prostě vylézt jednou za čas na pořádnej kopec je neuvěřitelnej dobíječ energie a dodává to pořádný nadhled, doslova, skoro jsem zapomněla, jaký to je!

A pak "seběhnout" 1500 metrů zpátky k přehradě a nevěřit tomu, že jsme to zvládli...

V kalendáři červenec, nahoře tak únor a po cestě duben...

Díky, hory, za vlídné přijetí a otevření své náruče a obzorů, je to ale krásně na světě!