Nervy na niti

Jsem strašná trémistka.
Teda není to tak hrozný, že by mě nervozita úplně paralyzovala, ale znáte to - klepající se kolena, ruce, když to je hodně špatný i hlas a rychlost řeči se přesunuje pomalu za hranici zvuku, jen aby to měl člověk rychle za sebou, co na tom, že mluví tak rychle, že nestíhá dopředu myslet. 
Jak jsem u sebe vypozorovala, zhoršuje se to geometrickou řadou s počtem diváků. Nejlepší jsou samozřejmě písemné rozhovory do časopisů kdy si všecko promyslíte a řeknete to co chcete a aby to mělo hlavu a patu. Do rádia to taky ještě jde, to je většinou jeden na jednoho + diktafon. Zatím jednoznačně nejhorší byla PechaKucha, kde jsem prezentovala sice 20 obrázků x 20 vteřin, zato před asi 200 živejma l idma, tam přišel na řadu i ten třasohlas... brrr
Televize se zařadila do střední kategorie, pomáhá, že všechny ty, co se na vás dívají, nevidíte. Pokud vám tedy k rozhovoru nepřizvou někoho nepředvídatelného, kdo se snaží "dělat srandu", jako byl tentokrát Patrik Hezucký. Ale to už je (díkybohu) pouze pro pokročilé televizní hosty. Klobouk dolů před Jitkou Zajíčkovou, že to ustála!

Vlastně ten systém nervozity vůbec nechápu, můj mozek nervózní není, vím, že mluvit jakš takš umím, že to v pohodě zvládnu, ale tělo si prostě dělá co chce - třese se, potí se, červená se... Jak se pak má sakra člověk soustředit na smysluplnost věty? 

Zkoušela jsem kde co, dobře se připravit, vůbec se nepřipravit, dát si panáka, nedat si panáka, dát si pivo... prostě nic moc nic moc extra nefunguje.  

diváci jsou naštěstí až na konci těch všech kabelů

Další věc jsou pak záznamy toho všeho. Ta holka ve mně vypadá podle mě dost jinak než ta holka s divným hlasem, co je vidět na obrazovce, znáte to. Nerada se na sebe dívám, má to, prosím vás, někdo jinak (kromě hereckých superstár)? Člověk se asi musí smířit se svým vnějším já, ovšem to by se nejdřív musel přinutit se na sebe dívat, že? 

Všichni mi řekli, že v Sama doma to bylo v pohodě a já vím, že to nebyla katastrofa (až na ty třesoucí se ruce), ale nechtějte po mně, abych se na to podívala... rozhovor v rádiu jsem slyšela, ale obraz a zvuk dohromady už je moc. Možná že si někdy zvyknu, ale spíš ne.


Jak to v Sama doma dopadlo ostatně můžete to posoudit sami, klidně i doma.
A jestli máte nějakej recept, jak na trému, sem s ním! Beru všecko!