8. října 2017

Voškliváci

Konečně jsem se vrhla na promazávání fotek a přitom jsem zjistila, že mám slušnou sbírku peruánských a bolivijských voškliváků. Takže první příspěvek je věnovaný jim, protože musím říct, že voškliváci nám dělali cestu značně veselejší.

Abyste rozuměli, voškliváci říkáme toulavým vořechům, kteří jsou tak voškliví až jsou hezcí a čím vošklivější, tím jsou hezký ještě víc! Mísí se tu obdiv k pestrosti, hravosti, chytrosti a občas taky lítost nad jejich smutným osudem... 
Vlastně se ale v průběhu celé cesty po Peru a Bolívii ukázalo, že většině z nich nejspíš vůbec nevadí, že jsou toulaví, někdy to i vypadalo, že jsou naprosto spokojení. Byli více než dobře živení a někteří dokonce měli oblečky. Všichni byli z rodu "pouliční směska", a to pořádně ošklivá, což je pro nás důvod se nad každým rozplývat!

Musím říct, že jsme za celou dobu nepotkali jedinýho voškliváka, kterej by byl tak vošklivej až by byl fakt ošklivej a to jsme jich za ten měsíc potkali opravdu hodně. No přesvědčte se samy...

Začalo to už v Limě na náměstí Plaza de Armas, do teď nevím, jestli ta ozbrojená jednotka hlídala ty psy nebo to bylo naopak (mimochodem Plaza de Armas se jmenuje úplně každé hlavní náměstí v Peru i Bolívii, takže ho stačí najít a jste v centru, ať jste v kterémkoliv městě a většinou se na něm taky prohání nejvíc psů) 
A pokračovalo to dál, kamkoliv jsme se vrhli, byli i oni

a v hojném počtu


Tihle s námi dokonce absolvovali půlku výletu, protože jsme je nahoře v horách podrbali za uchem...



Kdyby se ale udělala soutěž v počtu voškliváků na obyvatele, myslím, že by vyhrálo Cusco 



V Cuscu Tom dokonce přejmenoval místní Plaza de Armas na Psí náměstí :-D 



V Aguas Calientes 
Ranní vyhřívačka na Machu Picchu...

4 voškliváci na 4m2









Tomův salámovej oblíbenec z Cusca

Hafani se účastní běžného městského života... takhle tam prosím ležel po celou dobu toho hlučného průvodu...



Trojnožka z Cabanaconde byl hodně bázlivej, ale nechal se přemluvit na tuňákovou konzervu



Mít jen tři nohy a uvelebit se před jediným hostelem ve vesnici, je docela chytrý musím říct, well done, Trojnožko! (pak jsme zjistili, že jeho donátor je pán z obchůdku od vedle a Trojnožka není Trojnožka ale Rambo)





Tenhle krasavec běhal za mulama nahoru a dolu kaňonem Colca, nevím, kolikrát za den to převýšení 1300m dal, ale vypadal dost unaveně už v 6 ráno





A tohle je prosím šampión všech voškliváků, El Zákusek z městečka Puno na břehu jezera Titicaca, vypadá že mu v žilách koluje modrá krev rodu El Vošklivák

Kdyby to šlo, Tom by ho určitě ukradl a propašoval domů... mluví o něm doteď...






Někteří voškliváci dokonce měli oblečky, ale stejně se potulovali po ulicích a hrabali se v odpadcích...





Bolivijské pouštní město Uyuni bylo další adept na přejmenovaní na Psiuni
Vyrušeni od večeře



Bráchové, kteří dostali kosti od oběda celé naší výpravy i když se na to osatní teda moc netvářili 



Jediné zklamání bylo unesco město Arequipa, kde jsme za celý den nepotkali ani jednoho voškliváka. Přišlo nám to tak podezřelé, že jsme se pídili po příčině tak dlouho, až jsme zjistili, že na začátku roku proběhla ve městě velká psí genocida, protože se starosta města rozhodl, že už psy ve městě nechce, všechny je nechal pochytat a utratit. Tolik nás to otrávilo, že jsme na Arequipu  zanevřeli.


A tohle už je New York, naše poslední zastávka, tady žádného voškliváka nepotkáte, jen samé cool rasy, které se navíc jen tak po ulici nebo parku potulovat nesmí...
Nakonec jsme došli k závěru, že se peruánští psi vlastně nemají úplně špatně, mají úplnou svobodu, nějakou kost vždycky dostanou a občas je i někdo podrbe za uchem. Vypadalo to, že někteří mají i své pravidelné donátory, protože dost často leželi před stejnými dveřmi několik dní a odmítli i zbytky od našeho oběda.

Třeba tomuhle nebyla dost dobrá krůtí šunka, nechal jí ležet a šel se dál hrabat v odpadcích...


Kdybychom si někdy pořídili psa, tak rozhodně a jedině nějakýho pořádnýho voškliváka z útulku, ale po tomhle výletu je teda laťka hodně vysoko!

A nakonec jeden úplně jinej vošklivák, kterej taky rád drbání
A teď by mě zajímal váš favorit a jestli nejste psí, tak pro která zvířata máte slabost vy?

22. srpna 2017

Nebe nad Lucernou



Ještě dneska a zítra od 12 do 20 hodin je možnost vyjet paternosterem na střechy Lucerny, velmi doporučuji! Více info zde.






Pan kavárník Kobza tu otevřel terasy, nebo paluby jak on říká, veřejnosti. Zatím je možné se sem podívat jen v tento týden otevřených dveří a stojí to za to...



Uvidíte Prahu z jiného úhlu. 

Střešní industriálno





Kopule v Lucerně ze střechy a z pasáže...







Díky Myyno a Olív za super společnost!

20. srpna 2017

Obutá-neobutá


Strašně ráda chodím bosa a úplně nejvíc v lese po mechu...
Mám ráda ten pocit, když cítím pevnou půdu pod nohama, rosu v trávě, jehličí v lese, chladné kameny v potoce nebo klidně vyhřátý asfalt na cestě... chodit bosa ale nejde pořád, moje nohy nejsou tak trénovaný, že bych zvládla bosky celý výlet, tak většinou občas, když je povrch příjemný boty sundavám... 

Chození bosa je ale dost náročné, člověk jde mnohem pomaleji a nemůže se moc koukat kolem sebe, protože musí pořád dávat pozor kam šlape. Vrazit si do nohy trn nebo klacek se mi už taky párkrát podařilo a není to nic příjemného.

Už na jaře jsem si říkala, že si musím vyrobit barefoot sandále, abych svoje nohy trénovala víc a víc, můj před pár lety na třikrát zlomený kotník by to jistě ocenil... ale nakonec na ně došlo až skoro na konci léta, co se dá dělat. Ale zase stihnu si je vzít s sebou na cesty, jsou super skladné a lehké...




Barefoot sandály zvané Huarache jsou vážně jednoduché na výrobu, zvládne to úplně každý a trvá to asi hodinku. Je to zábavné a ještě k tomu zdraví užitečné a mě to teda bavilo moc. Hned jak jsem je vyrobila, šla jsem je do lesa vyzkoušet a je to paráda, i když na mechu je to stejně nejlepší úplně naboso...







Vyrobit si tyhle sandále je fakt jednoduché a na internetu je návodů i videí spousta, ale přesto tady krátký návod, jak jsem je vyráběla já.


Jak si vyrobit Huarache barefoot sandále




Co budete potřebovat

obuvnickou plotnu - použila jsem tuto 3mm z Kutila
3 m paracord šňůry - také z Kutila
šídlo/výsečník/dírkovačka na pásky
papír
tužku
krejčovskou křídu
nůžky 
zapalovač


1/ obkreslete si svoje chodidla na papír, vyznačte si otvor mezi palcem a ukazováčkem a pak polohu kotníku dvěma na kotník kolmými čarami

2/ nákres chodidel zvětšte o 5 mm a v místech kotníku o 1 cm, propíchněte tužkou otvory (u palce a v ose kotníku), vystříhněte šablony z papíru

3/ šablony chodidel obtáhněte krejčovskou křídou na obuvnickou plotnu a vystříhněte tvar z plotny

4/ vyznačte přes otvory v šabloně umístění dírek na protažení šňůrky, šídlem či dírkovačkou udělejte dírky 



5/ 3 metrový provázek rozstříhněte na půl a konce opalte plamenem, aby se netřepily, protáhněte konec provázku otvorem u palce a zespodu podrážky udělejte uzel


6/ uvažte sandále podle návodu, já jsem použila tento (jen bez těch korálků), ale existuje spousta různých variant, jak Huarache uvázat, třeba tak nebo tak nebo jinak nebo úplně jinak... možností je fakt hodně, stačí udělat googly-googly

7/ hurá do přírody!









19. srpna 2017

Kapská botanická


JAR
Díl II.

Botanická zahrada Kirstenbosch v Kapském městě je takový zážitek, že jí musím věnovat samostatný příspěvek. Byla založena v roce 1913, leží na úpatí Stolové hory a skýtá neskutečné výhledy. Místní jí hodně využívají i jako park a její louky jako piknikové místo. Trvalo mi 4 hodiny, než jsem jí celou prošla a dosyta se vynadívala těch dechbroucích panoramat.
U spousty rostlin jsem netušila jména, ale to vůbec nevadí, někdy prostě stačí se dívat... tak tady prosím něco i pro vaše oči...



















V roce 2015 byla Kirstenboschská botanická vyhlášená Botanickou zahradou roku.